Je to život?...

Ještě včera jsem se měla dobře,
ještě včera jsem se smála
ještě včera jsem nic necítila
avšak dnes je všemu konec...

kde je konec dětskému smíchu,
kde je konec dětství
kde je konec a všechno se změní,
to snad je jen ve snění...

Avšak mě se to stalo,
jeden den přijdete o všechno,
jeden den ztratíte všechny,
jeden den se zhroutí svět...

kam máte jít,
co si počít,
proč cítím se tak bezmocná,
proč pocit mám, že můžu za to já...

Tak pojď osude ke mně,
pojď, vždyť já už se tě nebojím,
nemám co ztratit a ty to víš,
tak proč si se mnou zahráváš?

Si krutý, víš to?
ale já se jen tak nedám,
budu bojovat i když vím, že to nemá cenu,
budu bojovat i když budu vědět, že zemřu,
budu bojovat protože nikdy neztratím chuť nad tebou vyhrát,
to jediné totiž mi teď zbývá...

Nejhorší je jen to,
že tě nikdo nechápe...
začneš se chovat jinak než ostatní,
a oni si začnou myslet, že si blázen,
a vlastně blázen sem,
protože jen tak můžu pochopit tenhle svět,

svět, který už je tak zkažený,
svět, kterému nezáleží na nikom a na ničem,
svět, ve kterém se nikdo nestydí zabíjet,

je to místo na kterém se snaží každý z nás přežít,
podle toho to také vypadá,

kam se poděla láska..
kam zmizelo odpuštění..
kam se schovalo dobro..

teď už se nesmím ohlédnout...
nemá to cenu se zbytečně trápit,
teď už zbývá jen jít dál,
a tak se těž osude můj,
budu trápit i tebe,
budu dělat to co mi přijde správné,
budu se řídit svým srdcem i když mě tolikrát zradilo,
ale tomu srdci odpustím vždycky,
neboť to srdce nezná nenávist, žárlivost, zlobu...
to srdce jako každého z nás, zná jen lásku, odpuštění,
pokoj a mír...

je na každém z nás do jaké míry si otevřeme svá srdce...
jen jedno vím jistě,
kdyby to šlo tak snadně, tak bychom tu žili jak v ráji,
ale vidíme, že jsme jen lidi, kteří hřeší...
a nikdy se nepoučí...