To co ti chci říct

Dneska jsme v literatuře psali písemku. Asi jsem to pěkně zpackala, nemohla jsem si vzpomenout, kdo napsal Tyrolské elegie. Už to vím, byl to Borovský, teda Havlíček, jen si ho neplést s tím druhým Havlíčkem, autorem Petrolejových lamp. Ale teď už je to jedno. Taky jsem byla vyvolaná z dějepisu. Ano, už zase dějepis. Asi s tou historií budu bojovat věčně, snad nedopadnu jak Napoleon u Waterloo. Neboj, z dějepisu to bylo tentokrát za jedna. Zázraky se ještě občas dějí.
V pátek jsem byla na výstavě a Radek ze mě udělal modelku. Jsem na fotkách víc než malířovy obrazy. Jedno z těch pláten se mi vážně moc líbilo. Trochu připomínalo raně surrealistická díla: žena bez hlavy a bez nohou, spíš jen jakési torzo ženy postavené uprostřed pouště, a všude kolem se povalovaly obyčejné předměty, cívka nití, svíčka, hřebík, jablko, tužka. Zapůsobily na mě snad barvy? Nebo ve mně vyvolalo plátno vzpomínku na tvé vyprávění o Mongolsku? A kdyby ano, mají ty dvě věci vůbec nějakou spojitost? Stěží, prostě jen nedokážu zapomenout na to odpoledne, kdy jsi mi vyprávěla o svých cestách. Posadila ses na mou postel, zrovna jsem byla nemocná, a mluvila jsi a mluvila. Usnula jsem, přemohla mě horečka. Ale i tak si všechno pamatuju, každé tvé slovo. I to, že by ses tam chtěla jednou vrátit.
Hned bych jela s tebou. Tolik nás zaslepila svoboda odjezdu na západ, že na východ se už nikomu moc nechce. Ale já bych to tam viděla ráda. Nezáleží na tom, že dneska je v módě Amerika a Francie, jednoho dne se třeba zase vítr obrátí. Amerika přece není zemí neomezených možností, jak se o ní říká, žádná země taková není. Všude tě něco zastaví.
Nedávno jsem dočetla knihu o ženě v kleci. Taky si tak připadám. Ta má klec není vidět, přesto je stejně skutečná jako kovové mříže, které obklopovaly ji. Budu maturovat, už za pár týdnů, to je moje klec: maturita. S ní všechno začíná a končí. Ať dopadne jakkoli, už to nebude takové jako teď. Bude to horší? Lepší? Ne, jen jiné, já budu jiná. Půjdu pryč a mám strach, že cesta zpět se uzavře.
Ale teď jsem na jiné cestě, na úzkém chodníčku klikatícím se mezi půldomky a jejich zahrádkami. Je začátek března, sníh už pomalu roztál a jasná obloha další nadílku neslibuje. Sluníčko se probouzí a ráno mě dneska vítali ptáci bydlící v keři pod oknem. Potkala jsem tu paní z dolní ulice, víš, tu jak si nikdy nepamatuju její jméno, ale ty bys věděla, tu co má v oknech malé domečky ze špejlí a sirek. Jako malá holka jsem jí tu vesničku záviděla, taky jsem chtěla takovou mít. Dnes jsem ráda, že ji nemám, nevěděla bych co s ní.
Ale o tom mluvit nechci, to jsem jen nechtěně odběhla od tématu, protože jsem potkala tu paní a ona mě zdravila a ptala se na bráchu a na školu a tak různě. Vlastně ti chci říct, že v létě možná pojedu do Anglie. Moc se těším. Uvidím všechny ty památky a místa, o nichž jsem zatím jen četla. Ochutnám to jejich jídlo a budu si stěžovat na počasí, stejně jako ostatní, co tam byli přede mnou. A hlavně budu mít čas přemýšlet o tom, co dál, jak se vypořádat se životem. S tím, že vždycky všechno nevyjde tak, jak si budu přát, že existují věci, které zkrátka nikdy nebudu mít, že některá místa neuvidím, že občas se najde někdo, kdo se mi bude líbit, ale já jemu ne, a naopak. Ale na druhou stranu je zase spousta věcí, na které stojí za to čekat, chvíle, které mnohonásobně vynahradí výše zmíněné.
Už se těším, až ti tohle všechno budu vyprávět; tobě jediné můžu, před tebou nemám tajemství jako před ostatními, tobě jsem nikdy nelhala. Snad jen tehdy ve školce, když jsem se nechtěla přiznat k těm ukradeným pastelkám.
Hledám v kapse klíč, vsouvám ho do zámku, otáčím. Dveře se otvírají, jde to obtížně, chtělo by to namazat nebo něco, ale s tím si poradit neumím. Vstoupím a zase za sebou zavřu. Chodba je prázdná, ani to nevnímám, kuchyně je prázdná, obývák je taky bez nábytku, jen v rohu leží na sobě naskládané bedny s knihami, které se už nikam nevešly, schodiště do patra je bez koberce tak smutné, obyčejné, mrtvé (strašné slovo, nemyslíš?), už abych byla nahoře. Pokojíček jsem vyklidila už dávno, jen na stěně jsou pořád vidět vybledlá místa, kde visely obrázky. Do ložnice ani nemusím chodit, taky jsou tam jen čtyři zdi uzavřené podlahou a stropem. Celý dům je prázdný, opuštěný. Vlastně už dávno.
Jen já chci věřit, že jsi pořád tady a posloucháš. A jednou ti třeba mezi všemi těmi nesmysly řeknu, jak moc jsem tě měla ráda.