Moje babička

Moje babička se jmenovala Drahoslava. Zemřela loni v srpnu a tím způsobila velký smutek v naší rodině. A protože nejen pro mě hodně znamenala, rozhodla jsem se o ní napsat charakteristiku.
Moje babička měla lehce prošedivělé vlasy, které si dokázala řádně upravit. Její zelenomodré oči vždycky vyznačovaly její upřímnost a vím, že takové oči má i moje matka. Obličej měla sice už vrásčitý, jak to už u babiček bývá, ale i přesto jí úsměv na její tváři moc slušel.
Babička velmi ráda vařila a než odešla do důchodu, v kuchyni také pracovala. Vždycky dokázala uvařit různé dobroty a potěšilo ji, když její kuchařské umění uměl někdo ocenit. „Dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí!“ A má babička byla hospodyňka skutečně výborná.
Milovala přírodu a všechno kolem ní: zvířata, květiny nebo třeba i procházky. Nikdy nedokázala ublížit ani mouše a ani se jí nelíbilo, když někdo utrhl květinu. Tvrdila, že to rostlinu musí bolet, že je lepší ji nechat kvést či růst.
Láska k zvířatům pro ni znamenala hodně. Krmila i cizí kočky, psy, labutě . . . , přestože vlastnila i svá vlastní zvířátka. S zvířaty jednala skoro jako s nejmilejšími přáteli. Trávila s nimi tolik času, kolik jen měla. Dokázalo ji zahřát u srdíčka, když si například mohla pohladit například psa nebo kočku.
Její láska patřila také rodině. Svým vnoučatům, tedy i mně, věnovala také spoustu času. Často nám přivezla něco dobrého na zub a byla šťastná, kdykoliv někomu vykouzlila úsměv na tváři. Zřejmě se řídila těmito hesly: „Jak šedá by byla nit našeho života, kdyby nebyla propletena přátelstvím a láskou.“
„Čím více věnujeme svůj život ostatním, tím je hodnotnější.“
A její život tedy určitě hodnotný byl, když ji šlo spíš o druhé než o sebe.
Když jsem byla malá, ráda jsem s babičkou chodila na procházky. Jednou jsme šli s babičkou na houby a po cestě babička našla malého zraněného ptáčka. Byla to vlaštovka, která měla poraněné křídlo. Zraněného ptáčka vzala do svého opatrovnictví. Měla ho v krabičce, dávala mu různé dobroty a starala se o něj do té doby dokud to potřeboval. Když se mu rána zahojila, vypustila ho zpátky do přírody. Nikdy nezapomenu na šťastný výraz v její tváři. Nebo jednou našla opuštěné koťátko, které si samozřejmě nechala, protože jí ho bylo líto. Takových dobrých činů měla babička určitě mnohem víc. Zachovala se tehdy velmi hezky a to se mi na ní moc líbilo.

Každý má ale také nějaké záporné vlastnosti. Nelíbilo se mi na ní, že když něco potřebovala, téměř nechtěla, aby ji někdo pomohl, i když já jsem jí pomáhala moc ráda, ať už to bylo cokoliv. Nechtěla nikdy moc říct, že ji něco trápí, bolí nebo že se zrovna necítí dobře. Nerada chodila k lékaři a to asi byla chyba. Třeba by ještě teď byla mezi námi! Nejsou to sice nějaké záporné vlastnosti, spíš nemyslela na sebe, ale na ty druhé!
Babička měla zkrátka srdce na pravém místě. A je pravda, že když člověk ztratí osobu, kterou měl rád, uvědomí si co vlastně pro něj znamenala. „Nejcitlivěji býváme zraněni těmi, bez kterých si svůj život nedovedeme v plném rozsahu představit. Já na moji babičku budu vždycky ráda vzpomínat a vždycky ji budu mít ráda takovou jaká byla. Protože „Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít...“