Dívka na pláži

Na jedné dlouhé pláži sedí jedn ajednniná dívka. je jí teprve patnáct let, přesto má pocit, jakoby už jí bylo daleko daleko víc.
První, co se jí opakuje v hlavě, jsou slova od jedné kamarádky: Nedělej ze sebe něco, co nejsi.
Jak ze sebe má dělat něco jiného? Jde to vůbec? Sakra, vždyť to ona se nesnaží být kajo někdo jiný, to ostatní chtějí být jako ona! Kdykoliv potká někoho nového, okamžitě se snaží být jí podobný, snad se jí i zavděčit nebo co...
A usmívá se a vkládá, jak taky začal psát příběhy a taky začal nosit linky pod očima a taky začal zpívat a taky to a taky ono...
Říkali jí, že je namyšlená. Jak namyšlená? Když brání to, co jí chtějí ostatní vzít? Když si musí dokázat aspoň občas, že je v něčem lepší, protože jinak by z ní byla naprsotá troska? Je to namylšenost?
Taky se prý povyšuje nad ostatní, ale že jsou to jen ti, kteří se snaží být dívce podobní, to už nikomu nedojde...
A tak prostě jen sedí, uvnitř její duše to vře, ale přesto za ní nikdo nepříjde a nic jí nevysvětlí. Nikdo za ní nepříjde a nezeptá se jí, co se stalo. Jen tři přátelé, jinak nikdo.
A když už za ní někdo příjde, je to jen s prosíkem, ať něco napíše, nebo se vzkazem, jak je hnusná, příšerná, cáklá a že se s ní nedá vydržet. A co si z toho má vzít?
Sedí a dívá se na moře. A nikdo nepřichází, žádní přátelé, je tam, kde žádní nejsou. Tady je jen ona sama a zatím sem nikoho nechtěla a asi ani neumí pustit... Nikdo ji to nenaučil.
Slyší jen nadávky na svou osobu. A když neslyší nadávky, neslyší nic.
Tak sakra, kde je? Proč ještě nepřišel? Proč se bojí?
Proč jí někdo nevysvětlí, proč je proč?