21.6. 2006 - Jeden vzteklejší než druhý

Najednou jsem měla obrovskou chuť se vším skončit. Prostě se třeba propadnout do země nebo se pomalu začít vytrácet a stát se v tu chvíli alespoň neviditelnou. Nevydržela jsem se mu dívat do očí. Byl to snad vztek, který v nich plál, nebo… beznaděj, možná chuť mě něčím praštit. Ale bylo to hrozné. Nehnutě stál a čekal, až snad já něco řeknu.
Kdo měl prolomit to ticho? Každý čekal na slova toho druhého, ale moje ústa něco pevně drželo. Vztek. Bála jsem se ze sebe vydat jedinou hlásku, bála jsem se, že každým slovem, které mi proběhlo skrz myšlenky, můžu všechno zničit. Otočil se. Myslela jsem, že chce odejít. Mlčky jsem na něj zírala a snažila se zabránit slze, která se drala ven z mých očí. Ale nebrečela jsem, i když mě to stálo hodně přemáhání to v sobě zadržet. Jeho pohled se ke mně vrátil.
Zůstal stát a vybízel mě, ať jdu s ním. Šla jsem … nevěděla jsem, co říct. Chtěla jsem se omlouvat, zahrnovat ho výčitkami a líbat ho zároveň. Ta nepřemožitelná chuť něčím prásknout mě nepřešla. Změnili jsme téma a nechali to být. Pak se svými rty párkrát dotkl mých a odešel se slovy: "Zítra čekej ve čtvrt." Šla jsem. A beze slov mi hlavou probíhalo něco jako: "Ve čtvrt znamená o půl, stejně zase přijde pozdě…"