Potřebuji sílu

Chtěla jsem něco tak moc, tak moc dlouho a s takovou nadějí ve šťastný konec, že když přišel stín, dokázal mě srazit na kolena tak moc, že jsem na nich stále… Jsem v pořádku - to každému odpovím, ale není to tak. Jen já znám pravdu.A hraji divadlo na všechny včetně nejbližších. Snažím se zmást i sama sebe. Ale nejde to. Jak se můžu oklamat? Moje srdce vždy přijde na pravdu… A já jsem dole. Tak dole, že nevidím nebe...
Vždy jsem si myslela, jak moc jsem silná.Mě přece jen tak něco nedostane... Ale každá událost, větší či menší mě zabodne nůž do nejcitlivějšího místa. Říkám si jak někdo nemůže neprohlednout tu "nenápadnost", s kterou občas přeruším divadelní představení? Je přestávka a mě za oponou prasknou nervy. Ale někdy si tu oponu nezatáhnu a pak mě vidí celý sál. A publikum netleská....
Po představení si sundám masku... A jdu "domů"... Nebo bych tam alespoň měla jít… Ale já stále hledám něco pohodlnějšího, žádný byt mi není dobrý, až skončím na ulici jen před něčím vchodem. A je mi zima...Taková zima, že se až bojím, že mi srdce zamrzne. Ale zatím mám štěstí a vždy znovu otevřu oči do nového dne. Sama. Ale kde mám pořád brát sílu do nového rána, odpoledne, večera? Kde brát sílu připravit se na další divadelní vystoupení? Kde mám brát sílu starat se sama o sebe a přitom se věnovat ostatním a být jím oporou?? A jak mám zapomenout na slzy, když mě zamrzávají na tvářích a chladí mě? Cítím je pořád.
Přála bych si prorazit ledy... Za nimi by bylo slunce, které by prohřálo můj svět. Roztály by slzy a vypařily se, uviděla bych světlo, který by mi vnuklo nádech štěstí. V divadle bych dala výpověď a šla si koupit domek. Nebo byt. Nebo bych si ho aspoň pronajala. Ale to by mi časem také nestačilo a toužila bych po vlastním.
Ale jsem stále ve tmě, nevidím nic, co by dokázalo ledy prorazit....Věřím, že takových lidí jako jsem já, je více, ale zatím jsem nikoho takového nepotkala. Neznám jiné divadelní představení.
A vím, že by mi někdo dokázal podat pomocnou ruku, ale.... Jsem lhostejná, jestli objevím záchranou síť. I když se můžu utopit.
Ale zatím se jen procházím uličkami a vidím je, jak se smějí. Všichni ti, co sou šťastní a ani si to neuvědomují. Možná patřím k nim a jen nemám ten dar si to uvědomit. A tak hledám něco, co nikdy nemůžu nalézt. Nebo jsem jiná než oni.A jim to závidím, některým přeji...Ale co já??? Asi bych měla přestat takhle uvažovat. A tak zavírám oponu a některé stránky ze scénáře si uchovám v sobě… Stejně o nich nikdo neví, tak taky nikomu nemůžou chybět.…

26.11.2005