Nejdůležitější věc v životě..

Sedí duše na pařezu a drží v dlaních svou malou tobolku. Je jí smutno a rozhodne se jít konečně hledat. Chce najít, co je v životě nejdůležitější. To potřebuje zjistit. No jo, jenže jak hledat něco, o čem ani neví, co to vlastně je? Opustí tedy mýtinku a vydá se na cestu. Dojde ke krmelci v lese a potká tam straku a ptá se jí: „Strako, pověz mi, co je v životě nejdůležitější.“
Straka se na ní moudrým pohledem podívá a praví: „V životě je, milá dušičko, přece nejdůležitější bohatství. Když mám dost zlata, mohu být veselá, mám co jíst a pít, mám se čím potěšit a mám za co pozvat k posezení své přátele.“
Dušičce se zablesklo v očích a rozhodla se jít hledat Bohatství. Moc Strace poděkovala. Dlouho bloudila lesem, až unavená usedla k řece a plakala: „Bohatství, kde jsi?..“
V tom si k ní zezadu přisedlo Bohatství v zářivém rouše a povídá: „Pročpak mě hledáš?“
Dušička se smutně podívala a řekla: „Ty jsi prý v životě nejdůležitější a proto Tě chci najít.“
Bohatství se zamračeně podívalo a řeklo: „Všichni mě hledají. A když mě naleznou, hledají štěstí, myslím, že hledáš špatně. Jsem opouštěné, protože každý mě hledá jen proto, aby měl v něčem jistotu a mohl hledat dál něco, co se mu zdá důležitější než já. Mám smutný život. Pokud nejsem v životě lidí, trpí, že mě neznají a pokud v jejich životě jsem, chápou, že nejsem ani zdaleka tak dobrý společník, jak si mysleli. Myslím, dušičko, že to co hledáš je štěstí.“
Dušička se zmateně podívala na bohatství a ptá se: „A kde najdu štěstí?“
Bohatství se na chvíli odmlčelo a povídá: „Když zapadne slunce, sedává u velké skály na konci lesa, často tam spolu rozmlouváme.“
Dušička poděkovala a šla hledat Štěstí. Našla ho přesně pod tou skálou, jak sedí a přemýšlí.
„Ahoj Štěstí“, pověděla dušička.
Štěstí zvedlo očí a podívalo se na dušičku. Mlčelo.
Dušička však pokračovala: „Přišla jsem Tě hledat, protože mi Bohatství řeklo, že jsi to nejdůležitější na světě.“
Štěstí se na ní podívalo a povídá: „Co Tě nemá, dušičko. Já? Bohatství má pravdu, že mě lidé hledají, pokud Bohatství poznají, ale nenech se mýlit. Nevědí, kde mají vlastně štěstí najít a já se jim je snažím ukázat ve všem. Mnohdy se vracejí zpátky k Bohatství, většina z nich si mě ale nahrazuje Zdravím. To je zcela jistě to, co hledáš, to oni potřebují, aby mohli nalézt štěstí.“
„Mnohokrát Ti děkuji“, pravila dušička, „nevíš, kde Zdraví najdu?“
„Ale ano, to je jednoduché, sedává na druhé straně skály.“ pravilo Štěstí.
Dušička ještě jedno poděkovala a hleděla si co nejrychleji obejít skálu.
Přiběhla ke Zdraví a pověděla mu svůj příběh. Zdraví se začala smát a povídá:
„Dušičko, to jsi tady ale úplně špatně. Víš, lidi hledají Bohatství a když jej najdou, hledají Štěstí ve všem, v čem se dá, dokonce i v Bohatství, které mnozí opouštějí a někdy jej skutečně jdou hledat ke mně. Ale u mě vždy zjistí to samé. Zjistí, že mohou být živi, ale je to pro ně bez významu. Protože nemají s kým žít. To, co hledáš, to bude jistě Přátelství. Přátelství je zcela jistě to, co hledáš. Najdeš jej uprostřed lesa na mýtině. Nyní mě omluv, musím zase spěchat zpět.“
A zmizelo.
Dušička osaměla, trochu posmutněla a vydala se na cestu k mýtině. Cesta jí už nebavila.
Došla k Přátelství, které bylo velmi veselé.
„Ahoj Přátelství.“ Pravila.
„Ahoj dušičko. Hledáš mě? Tak se posadˇ a nech mě Tě obejmout, protože jsi našla, co jsi hledala.“
Dušička se usmála a nadšeně povídá: „Našla jsem nejdůležitější věc v životě?“
Přátelství na ní zmateně pohlédlo a povídá?: „Jsem nejdůležitější věcí v životě? Jsem, zcela jistě ano. Rozdávám úsměv a pohlazení, když je třeba. Dokážu setřít nejbolestivější slzy a dokážu zachránit, co skomírá. Ale nedovedu existovat bez jediné věci..bez Lásky.“
„Láska?“ udivila se dušička, „kde najdu Lásku?“
Přátelství se srdečně rozesmálo a povídá: „Lásku? Ty chceš hledat Lásku? Lásku přeci nelze najít.“
„Nelze?“ zastrachovala se dušička.
„Mohu si na chvilinku půjčit Tvou tobolku?“, zeptalo se Přátelství.
Dušička mu podala svou tobolku, Přátelství ji opatrně otevřelo a ptá se: „Víš, co máš v té tobolce?“
Dušička záporně zavrtěla hlavou: „Nevím, nosím jí jen stále u sebe. Nepamatuji si, že bych ji někdy neměla.“
„Tak se podívej“, řeklo Přátelství.
Dušička opatrně otevřela tobolku a uviděla v ní malý kamínek. Pozorně si jej prohlédla a přemýšlela, kde se tam vzal a proč je tobolka tak těžká, když je v ní jen jeden malý kamínek.
Přátelství jí však vytrhlo z myšlenek a povídá: „Vidíš. Lásku máš celou dobu u sebe. Tu nepotkáš, ani nenajdeš. Ona s Tebou takhle nebude promlouvat. Ona jen bude s Tebou. Vždy. Díky ní jsi živá. V mnohých chvílích Tvá tobolka byla jistě velmi těžká a bylo obtížné s ní jít, ale také jsi na ní pokládala svou hlavu v lese plném jehličí, také jsi do ní vkládala vše, co jsi potřebovala nést s sebou. Já jsem tu proto, abych vždy ukázalo všem, že v té tobolce mají svůj kamínek. Zdraví je smutné, protože ví, že Láska donutí i umírající nemyslet na nemoc, Štěstí je smutné, protože ví, že nedokáže nabídnout nic, jen cestu k Lásce, Bohatství je smutné, protože ví, že stále víc lidí raději hledá Lásku, než jej. Řeklo jsem Ti, že jsem nejdůležitější věcí na světě, to ano, protože Láska je mým největším podobenstvím. Ochraňuji jí a dodávám jí sílu, když je znavená. Jsem jejím ochranitelem, stejně jako naděje, moudrost, poznání a víra. Jsme na tomto světě jen, abychom chránily lásku.“
Dušička držela stále v dlaních kamínek a pohlédla Přátelství do očí.
„Nechceš zjistit, komu ten kamínek patří?“, pravilo Přátelství..