Co když stejně ujede...

Spěch a stres, ten věčně utíkající, ubíhající a nezastavitelný čas. Nenávidím ho. Nenávidím to, jak mě nutí rychle snídat a rychle pít čaj. I to, jak mi nedovolí si poslechnout písničku do konce.
Co dává zrovna mě to právo psát o spěchu? Nenávidí ho přesně tolik lidí, kolik ho už stihlo poznat. Jsme tím všichni tak nakaženi, že obyčejné odpočívání na zahradě pokládáme za ztrátu času. A kdo vlastně vymyslel pojem: ztráta času? Co je vlastně ztracený čas?
Každý ví, že žádná minuta se nedá vrátit. Ale co nás nutí to věčně říkat? Vždyť přece přijde dalších milion minut, a pak ještě dalších. A třeba budou ještě krásnější než ty předešlé.
Život opravdu není krátký , a spousta lidí má představu, že když každou sekundu nevyužijí, tak nežijí naplno.
Pospícháme domů, do divadla, za kamarádkou, pospícháme do školy i ze školy. Pospícháme přítelem i nepřítelem. Pospícháme do boje a pak zase zpátky. Pospícháme na autobus a na vlak....................I když všichni budou nadávat na spěch a budou o tom psát. Nedá se to změnit. Nedá se to změnit, protože to tak je a bude.Dokud bude slunce ráno vycházet a večer zase zacházet.