Já versus vlaštovka

Sedím u okna a koukám do dáli.. Najednou zahlédnu nad protějším domem kroužit vlaštovku.. Taková vlaštovka se má. Vlastně jí závidím. Smí si letět kdy chce, kam chce. Nikdo ji nedrží, nikdo ji nevězní. Shlíží na svět svýma malýma očkama z výšky několika metrů. Nemá tolik starostí jako člověk, má tolik svobody.. Ale..
..umí taková vlaštovka milovat?
Kouknu na fotku svého kluka.. Být vlaštovkou a nikdy nezjistit jaké to je milovat k zbláznění, jaké to je dotknout se jeho tváře, ochutnat jeho rty, cítit jeho vůni..? Jen si štěbetat na drátech a třít se bříšky a zobáčky? Ach ano, jistou romantiku to skrývá, ale žhavé doteky a polibky přece nic nenahradí.
Dokáže být vlastně vlaštovka šťastná? Snad jen když pláchne kočce, netrpí zimou a má co do zobáčku.. Nepoznat nikdy pocit štěstí? Nezasmát se? Co by to bylo za život? Bez smíchu.. černobílý jako zebra..
Vlaštovka má svobodu a umí lítat, já jsem šťastná a mám lásku. Líbí se mi být uvězněna v lásce, zažívat „motýlkovské stavy“.. Když se nad tím tak zamyslím, vlastně jsem na tom stejně jako ona.
Taky lítám.. Lítám a vznáším se.. Sice trošku jiným způsobem, ale vznášim se stejně vysoko a ještě výš jak ona.. Kdo je na tom líp? Já, člověk s láskou a pocity štěstí, nebo vlaštovka se svobodou?
Jsme na tom obě stejně.. Není mezi námi rozdíl.. Ano, častokrát bych chtěla být na jejím místě a uletět daleko od hádek, ale v těch rozkošných chvilkách kdy tančím s motýli, v těch chvilkách, kdy mě objímá můj vysněný princ, v těch chvilkách, kdy mou tvář zdobí smích, tehdy bych s ní neměnila.. Jsem ráda, že jsem to, co jsem, tím kým jsem a že mám to, co mám..
Jan Werich jednou řekl: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“
A já mu dávám za pravdu.. Ne, chtít být vlaštovkou, mravencem či někým neviditelným, ale tím, kým jsme.