Lidé...

Tak sem dneska slyšel, že se prej vyznám v lidech... to je teda divný, že o tom nevím. Kdybych se přece vyznal v lidech, dokázal bych odhadnout jejich reakce, ne? Třeba zrovna tohle: Naši nejsou zrovna ten typ, co chápe pubertální život. Bánda mých kámošů (a kámošek) mě přemluvila, abych se šel taťky zeptat, jestli můžu u jednoho z nich přespat. A on na to, že jo... Tohle sem fakt nečekal. Popravdě řečeno sem čekal, že mě ještě seřve za tak nehorázní otázku. Ale ono nic... Je to celé také čudné.

Kdybych se vyznal v lidech, vyznal bych se i v holkách. Jenže to právě ne. Holky se totiž nedají pochopit. Buď čekají něco nadpozemskýho ony od vás, nebo vy si zas myslíte, že je něco na správné cestě... a ono nic. A pak že se vyznám v lidech...

Vyznám se sám v sobě, vyznám se ve svém papouškovi, vyznám se ve svém počítači, ve své stolní lampě, v taťkovém autě... ale rozhodně ne v lidech. Vždyť ten, kdo by se v nich vyznal, by nemohl být člověk (po psychické stránce). Už jen sama skutečnost, že ten dotyčný člověk je, vyvrací tu možnost, aby se v ostatních vyznal, nebo ne?