Červenec a Já

Měsíc končí a já přemýšlím nad tím, jak probíhala první polovina prázdnin.
Konec roku skončil naštěstí dobře, na rozdíl od loňského, ten bych mohla ohodnotit přinejmenším hodně špatně. Má nejmilejší kamarádka Phoenix odjela na Festival fantasie do Chotěboře. A já jsem šla toho prvního v sobotu do práce, tam to všechno proběhlo v pohodě.. pak jsem byla se svou milou polovičkou, přespávala jsem u něj a říkala si, jo to se zase nevyspím :) ale to mi nevadí.. Pravda, moc jsem se nevyspala, ale ponocováni s mým nejmilejším je - děj se, co děj – to nejlepší co může být. Krásný začátek až na to, že jsem po té noci byla protivná na rodinu, úplně mimo. Naštěstí jsem se uklidnila a pak už jen pohoda.
Dny běžely rychle, že si na všechny ani nepamatuju a to je možná dobře. Ale ty, které si pamatuju pro mě měly velký význam.

Měla jsem být v přepočtu na dny během prvních dvou týdnů, 7 dní v práci, na lahůdkách. Hm, povedly se čtyři, ale poslední tři byly opravdu kruté. Bylo mi zle, vždy když jsem si odkroutila šest hodin, trochu se mi ulevilo, ale v pátek to už nešlo. Do zad mě chytaly tak nesnesitelné křeče, že jsem, ač s nelibostí, šla k vedoucí, aby mi dala nějaký opravdu hodně silný prášek na bolest… zabraly až pět minut před koncem mé pracovní doby.
Večer jsem spala u Nejmilejšího, ale místo pohodičky – zimnice, horečky skoro 39°C, krk nateklý tak, že jsem sotva spolykala prášky. Kdyby mi nebylo zle, užila bych si toho krásného pečování, strachování…

Moji kamarádi ze Slunce a ICM - Informační Centrum Mládeže (2v1 :)) pořádali mezinárodní tábor a tak se Nejmilejší stal na dva týdny dočasným strážce informací Slunce. Den, co den v parných vedrech, místo řádění ve vodě, opalování se, jsem tam byla pokud to bylo možné s ním. Někdy dvě hodiny, jindy čtyři a tak… hlídání bratra do dvou odpoledne zabere spoustu času. Spočetně mnohokrát jsme hráli Člověče, nezlob se! a na tolik způsobů… někdy mi z toho šla hlava kolem. Šachy a hra v kostky to bylo taky něco, ale to vedro nás ničilo. Nejmilejší je tzv. můj mistr Origami, tak již umím poskládat nějaký ten jednoduchý (hodně jednoduchý) kousek.. třeba bílý jestřáb nyní zdobí vchod do Slunce… je to naše práce, společná a jsem na to hrdá :) Je jich dohromady asi 12? Nejsem si jistá, ale ve třech barvách. Růžoví, žlutí a hlavně bílí.
Byla jsem ráda, že tam smím být, sice jsem z toho doma měla nemalé problémy, ale to se spraví.

A tak čas běžel dál uběhly dva týdny a nastala..

…jedna sobota, asi druhá (určitě třetí, první byla 1. 7) v měsíci, a já a moje velmi špatná paměť jsem stála na schodech v čajovně a prožívala si snad svůj největší šok v poslední době. Viděla jsem důvěrně známou vytáhlou postavu.. jen mě zarazilo – bez šátku. Kdysi mi ta osoba snad byla blízká, než jsem pochopila, že k sobě nepatříme. Zarazilo mě, že teď nemá šátek a to i na plese v tanečních ho měl, bez něj to přeci nejde – bolí ho hlava. No jo, lidi se mění.
Objednala jsem si svůj oblíbený džus a přisedla jsem k němu. Chvíli jsme si povídali, pak jsem se ze zdvořilosti a čisté zvědavosti zeptala jak se měl, celou tu dobu… a jeho rce? Absolutně hrozná. Výsměch, škaredý výsměch. Když jsem se zmínila o mém psovi, začal se smát, že mě asi do konce roku už neuvidí a opravdu ho nezajímá něco o psovi.. tak hnusně se vysmíval. A jak to bylo dál? Když pominu to, že jsem doufala, že už se budu moct vrátit k mé společnosti a přátelům, tak ještě přišla kritika mých úvah (protože On je ten o kom jsem v nich částečně psala), že neomezoval On mě, ale já sama sebe. A že jsem pořád stejná a tak.
Nemá právo mě soudit, tak ať to nedělá. Teď mě nezná. Vůbec mě nezná.
Nečekala jsem, že mě to tolik rozhodí, ale stalo se.
Ale stejně mi přijde divný to, že tady na literu v komentářích tvrdí, že mu na mě záleží a přitom chová se zcela jinak. Mě to tak opravdu přijde. Copak, když chcete vyjádřit, že vám na někom záleží, se mu vysmíváte a říkáte mu že vše co dělá je špatně a že to neví a tak?

Dny plynuly jako voda, já byla se svou polovičkou na chatě, bylo to skvělý… taková snaha se opálit a ono skoro nic. Sice jsem jako sireček, ale co na tom, přece nemůžu být jako čokoláda :) každý na to přece nemá vlohy. Každý den jsem s ním byla a nelituju toho. Do teď jsem se nekoupala v rybníku, trošku mě to mrzí, ale to je v pohodě. Sice vodu zbožňuju, ale radši budu s tím, kdo mi je na světě nejbližší.
Viděla jsem se se spolužačkou, skvěle jsme si pokecali, postěžovaly na chlapy a svět a zdrbly vše, co jsme zažily. Obě jsem tak trochu koukaly na novinky, a věřte či ne opravdu veliké novinky, ale to je jinak fajn.
To víte to bylo úterý, kdy jsem Móňu viděla a den před tím byl pro mne myslím významný den. A z celého srdce jsem byla šťastná, že jsem mohla být s mým Nejmilejším, protože bez něj by se ten den nestal významným. Dvacátého čtvrtého července, náš společný dvoustý pátý den – sice to není moc kulatý, ale zní to hezky, ne?

Byla jsem v Brně, bylo to skvělý, celý den s tím, koho mám ráda, takže nemůže být líp. Viděla jsem nádherný plesový šaty, byla ve dvou čajovnách –Na cestě a ve Starém dvoru, Čajovnu jsme již nestihli, jedli jsme pizzu od opravdového Itala v italské restauraci, opravdu luxusní a levné. Čtvrtek jsem si myslela, že bude pohodový, ale ono nic moc. Má polovička měla nějakou špatnou náladu, nakonec se mu povedlo ji zlepšit a pak to bylo všechno v pořádku.
Dokonce jsme byli nakupovat oblečení.. pro mě. Spát v normálním pyžamu v těch vedrech – nemyslitelné. Na rovinu, drahé ženy, kolik chlapů žene ženu do obchodu? No, stalo se mi to pouze dvakrát, ale co… Stejně, nezapomenutelný zážitek.

A pátek… ještě horší. Nálada se nezlepšila vůbec. Viděli jsme se potom ještě večer. Ten den bylo toho na mě moc. Poprvé jsem jela v našem domácím autě jako řidič a než jsem si na něj zvykla tak to bylo opravdu strašný. Tak jsem toho měla doslova plný kecky.

Pak vše probíhalo v dobré stylu a dnes je opět pondělí, poslední v celém měsíci a já si uvědomuju, že prázdniny budou už jen měsíc a pak do školy, učit se, odmaturovat a tak dál.
Vůbec se mi nechce.

Trošku mě mrzí, že to, co mě v srdci tíží, sem napsat nemůžu. Ráda bych, ale bohužel to nejde. Začala jsem psát a uveřejňovat s tím, že mě nikdo nezná, že je to všechno „beztrestné“, tudíž v pohodě. Jenže pak jsem o mě a literu dala světu vědět a tak nyní nemůžu ulevit svému vědomí.
Nikoho jsem nezabila, nikomu neublížila, nic neukradla. Přesto z těch nejniternějších pocitů nemůžu napsat ni řádku.

Zjištění toho, že jsem se změnila, stala se víc podrážděnější a nervóznější, mě stálo další, ale menší šok. Také jsem hodně dospěla. Před rokem jsem nebyla schopná vyjet s přítelem na pár dní, dnes bez problému. Zeptám se rodičů, slíbím, že nebudou prarodiči a vše je v pohodě. Stačí říct, kde budu, kdy se vrátím, v kolik mě mají čekat a je to :) Přemýšlím nad špatnými věcmi, nad věcmi, nad kterými nesmím přemýšlet nebo o nich uvažovat, přesto tak dělám a nelíbí se mi to.

Končím s nezáživnými slovy, končím se svým výkladem července a říkám si, že větší hlouposti říct snad nemůžu.

Takže jen přeju… krásný zbytek prázdnin a užijte si ho, jak nejlépe dovedete… já se o to pokusím.
Srpen vypadá slibně…

S pozdravem

Inies