Deprese

Každý občas nemá chuť žít. Každý má občas depky. Každý je někdy dost náladový. Každého někdy něco mrzí. To je normální.

Ale ona není normální.

Spousta lidí má daleko víc problémů než ona, ale přesto se takoví lidé dovedou na svět usmívat. Bohužel-ona taková není. Nemá nějak extra žádné starosti, nikdo jí nemučí, netýrá, netrápí, ani nezlobí. Rodiče se mají rádi a mají rádi i jí. Má super kamarádku, dokonce tu nejlepší. Má vyhlídnutého i idola, ale ten o ní nikdy nebude mít zájem, ale to jí kupodivu tak nevadí. Má taky co jíst, pít, střechu nad hlavou...

Přesto jí něco chybí.

Přijde do školy. Dnes neobvykle brzo, čili za deset minut osm. Její takzvané kamarádky už stojí v kroužku v poslední řadě, u Zuzky lavice. Ona přijde ke svému místu, odhodí svůj těžký batoh, ve kterém tahá spousta zbytečností, připraví si věci na hodinu a přemýšlí. Naivně čeká. Čeká, že někdo přijde, zeptá se jí, co se s ní děje, co má za problém, utěší ji. Z celé třídy je slyšet řev jejích divokých pubertálních spolužaček. Samozřejmě, ona stále civí na kroužek v poslední lavici. Nikdo nepřichází, nikdo se po ni neschání, nikomu nechybí. Jako by nebyla, jako by žila jen sama, nechtěná, ve svém vlastním světě. Nikdo jí nechápe, ani ona sama se nechápe. Zvoní. Nemůže to pochopit. Nikdo, opravdu nikdo ji nepozdravil. Dál sedí a nevěřícně zírá do stěny. Z očí jí už teče pár slz bezmoci a zoufalství nad svou vlastní naivitou. Proč tohle vlastně děla? Není takhle šťastná. Dříve patřila k nejoblíbenějším ve třídě, ke klubu vyřehtaných puberťaček. Teď už ne. Díky tomu, že se chtěla dobrovolně oddat uzavřenosti a introverství. A to udělala proto, že si myslela, že až se takhle začne chovat, přijde někdo, komu bude scházet, přijde někdo, kdo jí vyslechne, přijde někdo, komu bude říkat opravdový přítel. Štve jí, že realita je jiná, než si vysnila. Čekala, že on přijde, podá jí pomocnou ruku a utěší jí. Obejme jí a nechá jí vyplakat na jeho vlastním rameni. Objeví se někdo, kdo o ni bude stát takovou, jaká je.
Někoho takového už přece jenom zná. Její kamarádka Chelsea. Ta jediná chápe její nálady a problémy. Jediná Chelsea se nestydí vyslechnout ji. Utěšit ji.

Přesto jí něco chybí.

Ve škole to všeobecně nenávidí, ty tmavé chodby, uřvaní povídaví studenti, učitelé s přísným pohledem... Musí tu strávit v průměru šest vyučovacích hodin denně. Nenávidí jen chodit po těch chodbách. Zírat na starý automat na kafe.
Pobývat v jejich třídě. Normální člověk by už jenom z logiky řekl, že do třídy nemůže pršet. V sekundě A je možné všechno. Potrhlí žáci se celou přestávku baví tím, že hází mokrou houbou po celé místnosti. Tomu se říká inteligentní zábava. Zvlášť, pokud od toho má mokrou celou žákovskou a sešity. Samozřejmě, jen ty neobalené.
O přestávce jde za holkama do kroužku v poslední lavici. "Ty seš na nás naštvaná, Péťo? Co jsme ti udělali?" začne hned Zuzka. V hlavě zase myslí na to, že jí vůbec nikdo nepochopil. Baví se s nimi, začíná diskusi a všichni si s ní bez problémů povídají. Zajímavé, pomyslí si, když přijdu já za nimi, baví se se mnou, ale sami o mě nestojí... Moc nesmyslné myšlenky na to je vypisovat...
Teď už ale vyučování skončilo. Přežila matiku, kterou nesnáší, zemák, při kterém psali test, přežila i dvouhodinové cvičení z češtiny a matiky, přežila němčinu, přežila i chemii, která jí z neznámých důvodů deptá.
Přežila i biologii, na kterou se z neznámých důvodů nedokáže soustředit. Celou hodinu sedí a zírá na tabuli. Představuje si svůj sen, on a jeho moc květin. Je vůbec štěstí, když má z výkladu napsaný nadpis.
Jde na oběd. Zase sama. Ne, ba ne, s walkmanem na uších. Poslouchá hudbu. Co jinýho jí zbývá? Její takzvané kamarádky na ni opět nepočkaly, jak slíbily. Opět se rozprchli do MCDonalda nebo Big Burgera. Ona nemá na to chodit tam každý den jako oni. Ona není tak bohatá. Že by byl ten problém peníze?
V největším pařáku, který mimochodem nesnáší, v dlouhých džínách a dloouhém triku se jí peče zpocené tělo. Zastaví se u jídelny. Sedne si na lavičku, chvíli poslouchá a asi po dvou písničkách vyndavá kartičku na oběd a vydává se do smradlavé neprostorné budovy. Doufá, že nechytí frontu na jídlo...
Mílí se. Několik dětinských septimánů ji s klidem v duši předběhne. Ona ale trpělivě čeká. Po chvíli dostává studený smažený sýr a rozmačkané brambory. Pomalu jí tuto stravu prapodivně umytým příborem. Za pár minut odchází s ještě větší nechutí k jídlu.
Jede zatuchlou tramvají beze vzduchu k dýchání, kde panuje nejmíň čtyřicetistupňová teplota.
Dojede na konečnou, projde lesíkem, pozoruje nějaké vrstevníky sedící na lavičce opodál. Chelsiini spolužáci. Stoprocentně.
Odemyklá byt. Prázdný byt. Rodiče jsou v práci a bratr na školním výletu. Je tu jen kočka, která se lísá o její unavené nohy. Stále cítí ten zvláštní pocit. Pocit nechtěnosti, pocit strachu a deprese z ničeho. Opět. Dosáváme se zase k tomu nezvratnému faktu.

Ona není normální.