Holka z mraků

každý člověk někdy udělá chybu, které lituje.A němůže čas vrátit zpátky, aby tu chybu napravil. Tak jen lituje, je nešťastný a snaží se to nějak omluvit.
Ale chybu neomluvíme, jen ji zamluvíme množstvím výmluv.
Mám v sobě dvě části, ale jen jednu duši. A ta ví, že ta chyba přišla teď...
je půl jedenácté a ty ještě stýle doufáš, že s tebou nasednu do auta a pojedu vedle tebe.
opět bych moc nemluvila, sváděla s tebou boj na mé fylozofické otázky, o kterých jsi jasně řekla, že jsou na nic. Protože na ně neumíš odpovědět. Ale jela bych s tebou...
Ale já nechtěla. Včera mi výlet stačil, obstarala jsem si všechno, co jsem chtěla a dnešní "toulka městem" by mě nebavila. Oznámila jsem ti a tvá snaha a doufání. že přece jen pojedu byly ty tam.
teď každou chvíli doufám, že se s tím autem otočíš a přijedeš pro mě. Už už jsem držela mobil v ruce a psala ti, ať se pro mě vrátíš. jsi už ale moc daleko a zbytečně bys jela zpět. Jenom kvůli tomu, že jsem si to rozmyslela.
Až teď mi došlo, jak pozdě se vrátíš.
Chtěla jsem se ale domluvit na odpoledne s přáteli...nebyli doma. Když jsem pak šla zpátky domů, neprojelo jediné auto, jediné kolo nebo motorka, ani nikdo neprošel.
Psi, co obvykle štěkají, jen stáli opřeí o plot, vrtěli ocasy a dívali se na mě svými smutnými pohledy.
Tys mi zamávala, ledabyle řekla ahoj a odjela.
A tentokrát jsem skutečně zůstala sama.
Tichá ulice jen odrážela mé kroky a nic víc. Všude ticho, to co nenávidím. Ani náš pes mě nepřivítal, jen dál ležel. Koucour byl někde nn alovu myší a nikdy nikdo.
Mohla jsem jet s tebou, sice bych moc nemluvila, ale byla bych s babičkou a dědou. Mé věty by sice vyznívaly jako mručení, ale nezůstala bych doma, sama. jen s rádiem na bodu rachotu.
jedna písnička stále dokola a někdo, kdo býval stále středem pozornosti, te´d sedí za stolem a píše tuhle kravinu.
jsem vlastně hrozný srab, když tohle řeknu, ale je to jako z mých velkých příběhů. Vím, že už nesmím snít svůj život, ale je to tak těžké.
Vzhledově temná holka s černou tužkou na očích a s postojem značícím neuvěřitelné sebevědomí je v háji z takové prkotiny, jako je odjezd mámy do mměsta....
Lituji tolika věcí, ale nechci si je připustit.
Z černého mraku se žlutým sluncem uprostřed se spustil déšť.
Snad, až se přežene, bude zase krásně.
ano, svět je hrozně krásný,
ale pro mě ta krásna zčernala.
je černá jako já, když vyjdu ven.
Telefon mlčí, a mlčí to i uvnitř mě.
A holka z černých mraků optě vetkla kus sebe do povídky.
neumím se omluvit, to se v temnotách neučí, přesto aspoň vím, že to slunce uvnitř mě skutečně je.
ať si teď vyslechnu cokoli, a to si vyslechnu, byla to velká chyba a je mi jí líto.