Válka co nikdy neskončí

Kdy skončí tato válka neválka? Nikdy. Důvod: Příliš bratříčkování s nepřítelem!

Pravda, nad kterou se každý musí pousmát. A není to snad pravda??? Věčné spory, smutek, dohady, hádky, nepřátelství a na druhé straně smích, radost, štěstí, láska a něha. Mír nebyl, není a nikdy stálý nebude. Je-li vybojována bitva na jednom bojišti, po míru vypuká jiná, jiných rozměrů a je jedno jestli menší, či větší, ale vypuká. Začíná bitva ze stejného důvodu, nebo z jiného, ale spory jsou věčné.

Pokud mi někdo chce odporovat, tak do toho. Ráda si vyslechnu/přečtu i jiný názor než je ten můj.

Nechci tím ale říci, že mezi mužem a ženou nemůže nastat mír na celý život. Ano stává se to, ale případ opravdu vzácný. Avšak spor nemusí mít velké rozměry, stačí malé, nepatrné – ale je tu. To nepopřete.
Chci říci, že skončí-li bitva mezi dvěma lidmi, jinde začne, nebo již probíhá jiná bitva mezi jinými. Je to smutné, ale je to tak.

A důvody bitev (ať už se jedná i obyčejné škádlení)?
- charakter
- temperament
- přesvědčení
- víra
- nedostatek komunikace
- lež/přílišná upřímnost/pravda bez okolků (cirátů)
- strach
- psychická blokáda
- předsudky
* …
a jejich mnohem víc, tohle je pouhý zlomek (nyní mě jich víc nenapadá, pokud Vás ano, napište je do komentáře a já je rozšířím s Vaším svolením k hvězdičce *)

A nejedná se pouze o problémy psychické, ale též fyzické.
Zkusme se zamyslet nad tím, kolik problémů jsme ve vztahu měli? Nemluvím o sobě – a věřte u mě jich je dost. Dnes jsem slyšela krásnou, přesto pro mě velmi bolestivou, myšlenku.

Co není v srdci, ale v hlavě, tak ať radši vůbec není.
Co není ze srdce, ale z hlavy, tak ať radši vůbec není.

Odpusťte mi, ale přesnou verzi neznám. Upravte si ji podle sebe. Ve chvíli, kdy byla vyřčena, způsobila mi bolesti tolik co dýka v srdci. Ještě nyní mě mrazí uvnitř. Přímo na mé Duši. Srdce bolí a tělo naříká.

Srdce dělá věci z rozumu, který rozum nikdy nepochopí.

Srdce rádo by, rozum – nikoli, a nebo naopak, rozum chtěl by, měl by, srdce odmítá.

Mnohdy se stejné problémy omílají stále dokola a dokola. Dějí se do té doby, kdy si už oba myslí, že řešení neexistuje. Ale ono existuje, jen oni ho nevidí. Řešení existují a hned dvojího druhu: Přijdou na něj, dřív či později. A to druhé není řešení stylu „Jednou budu vědět.“; „Určitě na to přijdeme, uvidíš.“… ale je to snadné Čas.
Většina problémů zmizí sama, když se o nich nemluví. Čím více se připomínají, tím více bolí a jsou na zřeteli a už je neřeší srdce, ale rozum!
Jsou věci, přes které se člověk musí překlenout sám, či s malou pomocí, jež mu je sama nabídnuta, či on ji vyžádá. Jsou ale i věci, které člověk sám nezvládne a na to je pomoc druhého to nejdůležitější. Jedná-li se o bitvu kvůli lásce. Je třeba bojovat a stát si za svou láskou, vždyť ta život naplňuje. Dává mu smysl. Milovat může člověk člověka, zvíře, boha, květinu,… ke všemu lze chovat city. Boj za city, není boj, jen touha nebýt sám na něco tak velikého, co nelze zvládnout sám.

Jiné problémy člověk sám nevyřeší a mluvit o nich s tím, jež se ho týkají je mnohdy obtížné. Někomu (např. mě) pomáhá promluvit si o nich s člověkem, kterému věřím a mám ho svým způsobem taky ráda. NECHCI však vyslovit tímto nedůvěru v někoho, na kom mi záleží (a kdo dal vlastně podnětným důvod k této úvaze, avšak nápad vznikl o chvíli dříve, ale konečné rozhodnutí padlo až po rozhovoru s ním).
V tomto ohledu chci vyzvednout především to, že vysloví-li dotyčný svůj problém, trápení, bolest .. nahlas, dokáže tím jednu velikou věc. Dokáže To pojmenovat. A když už dokáže tohle, další krok nebude zas tak velký problém. Když se (budu to nazývat problém, nic jiného mě v pozdní noční hodinu nenapadá) o problému mluví a mluví, převrací se a otáčí a omílá (pokud to tedy dotyčnému nevadí), tak se dojde k věcem, které by ani nemusely být odhaleny.

A má poslední slova, alespoň prozatím?

Snažme se minimalizovat časnost bitev, vždyť bez nich to jde lépe a zmizí tak mnoho trápení,