Smrtihlav

Nebe je rudé. Stejně jako moje krev, která teď hladí moje dlaně. Tak vidíš, ty šípkové růže přeci jen nebyly tak nevinné jak jsi tvrdil. Ale teď už čas nevrátíš. Nač plakat nad rozlitou krví.... Je večer. Večer a nebe krvácí. Jak je mi to líto, že zrovna teď, v tak neopakovatelně kýčovitý moment, musel na síťku oblohy usednout lišaj smrtihlav. Ne nevystrašil mě, z lišajů nemám strach a na poselství nevěřím. Jen mi je líto, že zrovna tenhle až dokonale pohádkový pohled mi kazí smrtihlav. Ale co naděláš, romantika asi není pro mě. Je to přeci jen interesující výhled, ne vážně si nestěžuji, měla bych snad? Nemáš rád smrtihlavy? Ale na to se tě vlastně nechci zeptat. Jistě že máš rád smrtihlavy, jak mě jen mohlo napadnout že nemáš rád smrtihlavy. Promiň mám v hlavě trochu zmatek, jen se snažím oddalovat co ti chci vlastně říct Tak tedy.. chtěla jsem ti říct, že až se jednou probudíš a já už tu nebudu, tak jestli Tě můžu o něco požádat prosím vzpomeň si, že já se nikdy smrtihlavů nebála a jestli to půjde prosím zapomeň ten třas mých rukou když jsem zašívala síťku oblohy. A jestli se Ti třeba jen na okamžik zdálo že jsi zahlédl matné zrcadlení v mých očích tak věř, že to byly slzy štěstí, vždyť kolikrát v životě máš to štěstí spatřit smrtihlava? Pamatuj si mě vždycky takovou jaká jsem byla když jsem ještě fascinovaně hleděla na kýčovitě dojemný západ slunce bez stínů. Jen jediná věc by mě mrzela, a to kdyby jsi tohle nevěděl. A tak prosím neplač. Stačí že nebe krvácí...