Večer plný šedin

Prosebný pohled a půjčená sirka z hlediště rozžaly svíčku a onen večer. Žár rozžhaveného knotu a voskové slzy jakoby se střídaly i v hloubce projevu herce, a zrcadlovým jevem samozřejmě i v hledišti. Návštěvníci dožvýkali křehoučké chipsky. Tedy alespoň ti, ve kterých zbylo ještě kousek místa pro poezii, pro smysl přijímání kvalitních myšlenek, pro citlivý přenos vyřčených i nevyřčených pocitů. Nedalo se jinak. Nával citů otevřeného člověka občas kapalní dojetím a smíchem, a křupavý efekt se tímto mění na jakési bláto lepící se na patro, jazyk a podivnou trubici zvanou hrtan. V žaludku se pak lepkavá a uslintaná hmota mění v tvrdnoucí se hroty kamenů, které znepříjemňují takovéto a jiné, a jim podobné večery. Nebudem si přece hrát na vlky z Karkulek nebo na nenasytné psy z Kočičky a pejska. Spokojíme se s nenasytností po určitém úhlu moudrosti. Vždyť ta nás žene do takovýchto večerů a do jiných krásných setkání s lidmi, knihou, Bohem.
Ale vraťme se k prknům, na kterých u kulatého stolku se šikmým svůdným úsměvem dosud bílého ubrusu, plačící svíčkou a rozesmátým Fulghumem v ohmataných stránkách "Už hořela, když jsem do ní lehal", si v honosném a pyšném křesle sedí šedivý člověk. Jakoby sem neladil - do té tmavě hnědé a opraně bílé, teplých to barev. Svou studenou šedí jakoby narušoval atmosféru o čemsi velikém, o čemsi, co bude, o čemsi nevyřčeném. Šedé sako, zšedající culík, šedavá pleť, šedivý pohled očí a už dávno ne bílé zuby. A jakoby to ještě nestačilo, ta šeď z něj jaksi vyzařuje, asi tak, jako z někoho flegmatismus nebo, nebo ze slunce paprsky. Ano, to je ono! Ta prapodivná studená šeď hřeje! Ona hřeje! Jak to? Aha, už vím. Čemu že se říká mnoha způsoby šedé? No přece modrosti! Co nás hřeje, i když je to roztrhané, zneuctěné, zakázané, odhozené, ztracené, chybějící, volající, šeptající, nezničitelné? Moudrost!
Moudrost je zvláštní. Nejenže je často opomíjená, neviditelná, stagnující, těkavá a bolavá. Ona často je. Je, i když ji nevidíme, neslyšíme, necítíme. Je, i když o ní nevíme a už v ni třeba ani nedoufáme. Ona je. Je zvláštní. Vždycky se ukáže tam, kde ji vůbec nečekáme. A aby narušila možné vznikající definice, je i tam, kde ji čekáme. Jako v případě toho onoho večera. Ano, musím už konečně s pravdou ven. Já ji prostě čekala, těšila se na ni. Ale přesto, že jsem na ni byla svým způsobem připravená, utrpěla jsem šok. Na moudrost totiž nikdo nemůže být dostatečně připravený. Ona vždycky šokuje. Znovu a znovu. Ne, že by to dělala schválně, anebo, že by si připravovala nové a nové triky jak zaujmout. Ne, ne, ne! Takoví jsou jenom lidé. Moudrost, ta prostě šokuje tím, že je. Že vůbec je. Šokuje svou jednoduchostí, přímočarostí. Ona si jednoduše je. My se za ní štveme, hledáme a bolestně nacházíme. A ona si jednoduše jenom je.
Nepřemýšlí, co si pro dnešní myšlenku vezme na sebe a jak se učesat, jak koukat, jak se chovat, jak zaujmout. To jsou povrchnosti, kterými se nezabývá. Je ji jedno, jestli k nám přijde skrz prezidenta, skrz culíkatého herce nebo skrz dítě. Je pro ni podstatné zachovat svého ducha. Ducha moudrosti. Ducha Božství, ducha Člověčenstí, ducha Lásky. Tedy ducha Moudrosti. A kdo pochopí, že to je TO, to bez černých a bílých mantinelů, to, co nám pomáhá v duchovním růstu, i když nejsme věřícími, to, co má hluboký smysl pro život, pro člověka, pro budoucnost - prostě, kdo tohle pochopí, ten se dostal k úvodu pochopení moudrosti. Zatím jenom k úvodu.
Šedé sako, zšedající culík, šedavá pleť, šedivý pohled očí a už dávno ne bílé zuby. Šedící se šero onoho večera při svíčce s Mirkem Moravcem rozžhavilo šediny moudrosti v každém z nás. Stěny útulného rodinného divadélka Violy i mého srdce si o tom dodnes šeptají.