Ta naše povaha ženská aneb milujeme komplikace

Taky se vám zdá, že jste pořád ve víru událostí a pak nejednou něco bouchne? Nějaký nepředstavitelný problém, který nelze vyřešit? Tak ten problém rozebíráme shora i zdola, ale neřešitelný je pořád. Motor se zasekne, myšlení zamrzne a my vidíme jen ten problém. Tak se v něm šťouráme, nebo spíš si v něm bahníme. Říkáme si – to zvládnu, jenom to ještě trochu domyslím, promyslím, popřemýšlím, povrtám se v tom ....... a probereme všechny možné varianty výsledku našeho budoucího snažení. Panika, která nás zachvátí po zjištění, kolik hrozných věcí se stane, když problém nevyřešíme, ochromí naše myšlení ještě víc. Co teď? No, na nějakou dobu zaháníme myšlenky na náš problém, čím jen se dá. Jídlo, televize, chat, internet, chvíli se přetvařujeme při družném hovoru s kamarády, jako že se nic neděje, že jsme v pohodě, rozdáváme úsměvy a jsme ve středu pozornosti. No, to je fajn, ale náš problém to nevyřeší. Tak co s tím? Pak se odhodláme se poradit. Když už jsou všichni okolo odrovnaní naším rozebíráním a přemíláním o milionech variant (jak s tím něco udělat, proč se přestat trápit a jak na to nemyslet, že bude líp), nějaké řešení zvolíme a odvážně (nebo méně odvážně) něco podnikneme. Tak, krok byl udělán a soukolí následků našeho činu se dává do pohybu. A? Výsledek kupodivu není tak hrůzostrašný jako naše představy. Tak, uf, jede se dál???? Jasně. Zaplaví nás radost, vždyť to mohlo dopadnout hůř. Super. Radujeme se, rozdáváme úsměvy, máme záchvaty smíchu, jsme vtipné........, ale co to? Nějak to není ono. Pod rouškou spokojenosti už v nás zase cosi hlodá. Je to neodbytné, ale je to naší součástí. Co to může být? Tak už zase přemýšlíme a snažíme se to vydumat. Hmm, už víte co to je? Věčná nespokojenost. Ta nespokojenost, která dokáže najít v každé situaci důvod, proč se trápit a přemýšlet a vymýšlet. Co s ní? Co podniknout? Ale chceme to vůbec? Vždy´t to přemýšlení je tak příjemné!!!