Taxikářská

Nasedáš do auta, otáčíš klíčkem v zapalování a motor naskakuje hned na poprvé. Zdá se ti, že dnešní noc nezačíná špatně. Jedeš do práce se zprávami v rádiu a s chrčící vysílačkou. Zapaluješ si svou první cigaretu a otevíráš postranní okénko. Právě začíná jedna z těch krásných letních nocí. Celé město se jakoby topí v záři pouličních lamp. Ulice jsou prázdné jako při Dallasu, na který všichni nadávají a přitom si nenechají utéct třeba jen jediný díl.

V dálce před sebou vidíš muže, který zvedá pravačku, ustupuje na chodník a čeká. Zastavuješ. On si sedá a teprve teď vidíš i jeho obličej, bledý a nešťastný. "Tak, kam to bude?" Ptáš se svou obligátní větou a on tiše a bez pootočení hlavy odpovídá: "Jeďte někam, prosím, já nevím kam, jenom prostě někam jeďte." Po tváři mu stéká malá, vlhká slza a ty jedeš. Jedeš ulicemi, které bys možná projel i poslepu. Okolo vináren, z nichž i do nichž proudí páry šťastných i nešťastných, páry opilých i daleko střízlivějších. Dnešek je dnešek a ty jedeš bez cíle. To se ti ještě nestalo. Po hodině tě napadne podívat se na taxametr a v duchu věříš, že má na zaplacení. On se jen smutně otočí a řekne: "Proč to udělala, proč, já tomu vůbec nerozumím," a potom jakoby vytušil na co myslíš dodá, "na mně neproděláte."

A tak jedeš. Začínáte si spolu povídat, o ženských, o životě. O tom , jak přišel neočekávaně domů a našel tam svoji Marušku se svým kamarádem. O tom, jak by je nejraději zabil. O tom, jak vůbec nevěděl, co má dělat. Projíždíš městem, okolo kostela a hřiště, kam chodíš každou neděli na fotbal a teprve vzpomínka na hru tě vrátí do reality. Najednou chce zastavit. Dává ti zelenou bankovku navíc a děkuje. Skutečně upřímně mu podáváš ruku a přeješ, aby se všechno zase urovnalo. Nesouhlasně otočí hlavou a jde po chodníku pryč. Ještě chvilku necháváš zhasnutý transparent TAXI a najednou je ti líto, že ten příjemný člověk odešel. Snad i ty bys najednou řekl, co tě trápí. Najednou máš chuť si s někým popovídat. Jedeš velmi tichou nocí, osvětlenými ulicemi, i okolo neónových srdcí, která zvou opuštěné muže k nákupu nějaké té lásky a možná i něhy.

Rychlost tvého vozu se zvyšuje, aniž bys chtěl, směr tvé jízdy se mění na cestu domů. Zatáčky projíždíš se skučením pneumatik a jakoby s křečí na plynovém pedálu. Blížíš se domů a povědomě zvedáš oči k vašemu oknu. Ještě svítí, uleví se ti. Auto necháš stát na rohu a po třech schodech běžíš do třetího patra. Klíč je v zámku, tvůj ukazovák tvrdě zmáčkne tlačítko zvonku. Dlouho, neskutečně dlouho nikdo nepřichází otevřít. Za dveřmi slyšíš kroky své ženy. Dveře se otvírají. Vidíš ji s barvou vlčích máků v obličeji, vlasy narychlo učesané a zip na šatech by také potřeboval zapnout. "Je tady Petr", slyšíš jako ve snu, vlastně už nic jiného, protože se otáčíš, s tlakem na prsou a zmatkem v hlavě běžíš po schodech dolů, vybíháš v rozepnuté bundě na chodník.

V dálce vidíš žlutý majáček TAXI, zvedáš ruku, otevíráš dveře, slyšíš: "Tak, kam to bude?" A ty jen tiše odpovídáš: "Jeďte někam, já nevím kam, jen prostě potřebuji, abyste někam jel."