Objímejte se

Taky znáte ten pocit, kdy víte, že potřebujete pořádně pevně obejmout, jinak se vám podlomí kolena a pak už třeba nevstanete?
Ale co je v objetí tak nesmírně magického? Co je v něm tak povzbudivého? Co je v něm tak utěšujícího?
Určitě to všichni znáte, každém si minimálně jednou v duchu řekl: „Chci a potřebuji obejmout!“
Ten pocit, kdy je vám jasný, že se snad všechno, absolutně všechno, zhroutí, pokud neucítíte teplo toho druhého, jeho dech ve vlasech, jeho pohlazení na zádech nebo aspoň pomyšlení, že s vámi někdo soucítí.
A když už vás někdo obejme, nejlépe silné mužské paže, s úlevou se zhroutíte do jeho pevné náruče a necháte volný průchod svým citům.
Uvědomíte si, že všechno možná není tak zlé, že se to dá zvládnout, že někomu na vás záleží.. A pak se buď tiše a spokojeně usmíváte, nebo .. nebo se vám z očí spustí horké slané korálky, které se pomalu, ale jistě, vpíjejí do trička pana Utěšujícího. Z nosu vám teče, takže se mu vděčně div nevysmrkáte do trička, pokud vám duchapřítomně nepodá kapesník. A když se po mnoha minutách odlepíte od Utěšujícího, provinile koukáte na ten vyslzený flek. Zkoušíte ho vysoušet, ale nejde to. Tak se tiše omlouváte.
Naštěstí.. to nebere nijak tragicky. A vám je hned líp, líp než když jste ten flek zhlédli. A rozhodně mnohem líp než před tolika minutami, kdy se vám zdálo, že vám vše padá na hlavu a vám nezbývalo nic jiného, než si zakrýt oči a čekat na dopad..
Konečně máte pocit, že nejste na světě sami, že se máte na koho obrátit, že vás má snad i někdo rád, že nejste zbyteční a že.. že vám chce snad i někdo pomoct..

Tak se lidičky objímejte, ať ti ostatní vědí, že nejsou sami!

Já můžu v duchu řvát, že chci obejmout, ale dokud se nepřitulím já sama, tak mě nikdo neobejme.. Snad jen někdy.. A to je zlý.
Čekáte na oporu a ona nikde.. Pak nastane ten „úžasnej“ pocit méněcennosti!