Cesta životem...

Cesta je pro nás tím jediným, co nás vede životem a my po ní jdeme stále dál a dál. Zatáčíme, stáčíme se a zase zatáčíme. Najednou ale zakopneme a… padáme. Dopadli jsme tvrdě, ale zase se zvedneme a jdeme dál. Jenže potom upadneme znovu a je mnohem těžší se zvednout a nás napadne, jestli to nemáme vzdát - něco nám ale říká: „Nesmíš to vzdát, musíš tou cestou projít.“ - musíme jít dál a podaří se. Jdeme znovu dál a dál, pokračujeme v naší cestě a najednou zase upadneme a zjistíme, že se sami nedokážeme zvednout. Tak čekáme... a čekáme.
Z ničeho nic se před námi natáhne ruka a pomůže nám vstát a my zjistíme, že celou naši cestu jsme nikdy nebyli sami, že jsme s sebou pořád měli nějakého přítele, který nás hlídal a ochraňoval. Nejdříve tím přítelem byli rodiče, poté naši přátele a někdy později naši životní partneři – lásky našeho života. Všichni nás nechávali poučit z našich pádů a vzestupů, ale když viděli, že jsme dopadli příliš tvrdě a nedokážeme se sami zvednout, tak nám podali pomocnou ruku. Jdou pořád s námi po naší cestě životem a když vidí, že padáme tak nás buď nenechají spadnout nebo právě naopak ano, abychom se poučili a nedělali pořád tu stejnou chybu. Stačí jednou škobrtnout a pochopíš, že vrátit se nelze, že musíš dojít až nakonec. Při první tvrdém pádu ale zjistíš, že na světě nestojíš sám a že NIKDY NEBUDEŠ SÁM!!!