Slzy

Z očí mi tečou malé slané korálky a naprosto směle se koulejí po tvářích a dále mi smáčí tričko. Mohla bych je navlékat na nit smutku. Ten náhrdelník, co by vznikl, by byl složen ze zoufalství, hněvu, lítosti a bezmoci..
V těch slzách je to obsaženo. A k tomu ještě příkoří, smutek z lásky a nenaplněné sny.
Proč se to všechno děje? Proč nám nikdo lásku nepřeje? Proč je svět tak zákeřnej?
Nenávidím ho a lidi kolem sebe. Jsou falešní jako děravej groš. Nevěřím už nikomu.
Hystericky se rozpláču. Slzy dopadají na stůl a přitom se rozpleskávají do všech stran. Je to jako tříštící se sklo.
Všechno to bolí. Zoufám.. Ne, já jsem zoufalá.
Brečím nad sebou nebo nad láskou či nad světem?

Proč jednou nemůžu plakat štěstím či smíchy? Copak mi to není přáno, aby se ty slzy pak třpytily jako ranní rosa na slunci, ale tentokrát v lesku mých očí?

Slzy.. je v nich všechno, ale jsou k ničemu.

Kdosi jednou řekl: „ Pláč je to poslední, co můžeš dělat, ale nic jím nespravíš.“ Souhlasím, ale přesto dál slzím a brečím a opakuji si jedno slovo: ZOUFALÁ!