Klíče

Co je štěstí? Muška jenom zlatá - praví se v jednom starém českém filmu. Štěstí je abstraktní pojem, každý má o něm vlastní představu. Někdo musí vyhrát nejmíň milion, jinému stačí k  pocitu štěstí málo, třeba jen, že je dnes hezky, anebo že ho zrovna nic nebolí. Jeho zdrojem může být někdy i nějaká věc. Třeba obyčejné klíče.

Po ránu otevřu okno a co nevidím? Shora, po chodníčku mezi bloky, přijíždí technické vozidlo podniku Městská zeleň. Vyskakují z  něho dva pracovníci, starší s pilkou v ruce, mladší s vidlemi. Obhlédnou pracoviště a dají se do práce. Poněvadž máme před naším domem plácek s okrasnými dřevinami, vycházím, abych byla přítomna jejich zkulturnění. Nabízím pomoc, není to ale třeba, oba pracovníci zahradnické firmy své práci dobře rozumějí. Starší pilkou i křovinořezem dává našemu zlatému dešti, tůji i stříbrnému smrčku správnou fazónu, mladší pak ořezané větve hbitě hází vidlemi na korbu. Jako „správná ženská“ se kolem nich ustavičně motám a snažím se jim přes jejich protesty pomáhat. Tu ucvaknu větvičku, tu uchopím haluz a hodím ji do vozidla. Přitom stále držím v ruce domovní klíče - můj oděv totiž postrádá kapsy.

Když skončily „okrasné akce“ a vozidlo MZ se chystá k odjezdu, najednou zjišťuji, že klíče postrádám. Asi mi upadly na zem a skončily s hromadou větví na korbě. Všichni se dáváme do hledání, ale marně. Ach jo, to mám zase pech. Vozidlo odjíždí k dalšímu bloku a já se smiřuji s myšlenkou, že bude nutno - za prve, rozšroubovat zámek u dveří, za druhé, pořídit si nové klíče ...

Dopadlo to ale jinak. Zatím co tak smutně dumám před uzamčeným vchodem, vrací se náhle mladší pracovník a už zdálky na mě vítězoslavně mává mými ztracenými klíči. Objevil je skutečně pod hromadou větví na korbě technického vozidla.

Jak málo stačí člověku ke štěstí. Ztracené a znovu nalezené klíče, ale i pocit, že dobří
lidé ještě žijí ...