Alegorie na život

Jsem voda. Na počátku jsem žila v hloubi, jako nepatrný pramínek - a pomalu, zvolna jsem nabírala na síle. Když jsem se dostala na povrch, na denní světlo, tekla jsem neohrabaně. Bublala jsem přes kameny, klikatě a překotně - ale sílila jsem dál a dál. Můj proud se stával širším, klidnějším, byla jsem svěží, průzračná, živá, skotačivá.
Na poklidných rovinách jsem se rozlévala do krásy a měla jsem již své obdivovatele: malé potůčky se dotýkaly mých okrajů. Tekla jsem si, šeptala s porosty na březích, poslouchala rozhovory kachen, racků, raků a žab.Bylo mi dobře - ale stále jsem na něco čekala. Když do mého říčního koryta začal vtékat sousední, cizí proud - už jsem to nebyla já, ta zklidnělá a vlídná voda. Náš tok byl silný, vymílal tu a tam břehy, za silných bouří se vyléval doširoka a strhával sebou, co mu stálo v cestě. Za slunných dnů se stal vážným, důstojným, kovově a zelenošedě se leskl, bohaty životy pod hladinou, byl nedílnou součástí svého přírodního světa.
Jsem voda. Vím, že čím jsem vážnější a hlubší, blížím se k deltě. Bezhlučně, poklidně vteču do moře. Vše co mám, vše čím jsem, mu odevzdám v pokoře-nic jiného dělat nelze, nemohu přece proti svému proudu...
Mé kapky slunce ale opět pozvedne k obloze - budou plout v mracích a pak spadnou. Budu zas na zemi, malinká, zapadnu do hloubi. Stanu se tenkým pramínkem, deroucím se napovrch škvírou v kamení. Zesílím, proniknu na světlo - a započnu novou cestu. Nebudu už nikdy stejná - ale budu tu, co země bude zemí. Věčně.