paní profesorce...

Paní profesorce Veselé...
V oparu kouře, alkoholových výparů a svých myšlenek sedím. Uprostřed, v bodě S na kružnici K, v množině cizích bodů, kterým nerozumím. Všechny jsou šedovlasý a bez očí. Starý a strašidelný. S každým vyspaný. A opotřebovaný. Nepotřebuju samotu, nepotřebuju ticho, nepotřebuju tmu. Stačí mi moje kružnice a zamlžený horizont. Tady jsem doma. Moje nejoblíbenější místo, paní profesorko.