o chaosu…. nebo váhy a jejich závaží?

Znáte teorii chaosu? Ten příběh o motýlech??
„kdysi jednou někdo řekl, že něco tak nepatrného, jako mávnutí motýlích křídel může způsobit uragán…“
Co si o tom myslíte?
Zase jsem se přesvědčila, že není všechno takové, jak se na první pohled zdá….
Když už se člověk k něčemu rozhodne, konečně najde smysl v tom co dělal, už ví proč to dělal a proč tu danou věc musí udělat… proč zrovna v té chvíli vám do života přijde ta nejméně pravděpodobná skutečnost???
Tak třeba já… už jsem se konečně, po 3 měsících neuvěřitelného trápení, rozhodla, že to ukončím! Že své zlomené srdcem předám tomu, kdo to všechno způsobil… říkala jsem si, mám konečně právo být šťastná… a taky jsem věděla, co pro to musím udělat. Věděla jsem, že své vzpomínky a svou bolest z těch 3 nejúžasnějších a nejbolestivějších dnů musím dát Jemu…. V takové krásné malé krabičce…
Dát mu své zlomené srdce a začít znova! Tehdy by mi už nezáleželo na tom, zda si to přečte či to vyhodí… tehdy by to totiž byl konec! Konec, který jsem si vybrala….
Jenže, ne vždy se všechno podaří… a tak mi ten dotyčný „lamač srdcí“ napsal na Icq…. Chaos.
Co teď? Všechny plány zmizeli v nenávratnu, všechna má pracně nabraná rovnováha… v troskách! A ja se ptám… chaos nebo váhy a jejich závaží???
Znáte princip vah? Musíte se dostat přesně na střed…tehdy nabudete tu tolik kýženou rovnováhu! Tu, o kterou jsem díky jednomu „čau“ nadobro přišla!
Takže mé váhy se zase převážili…. Jak je vyrovnat? A proč mi jedno mávnutí motýlích křídel odneslo všechen klid, takt, pohodu a celkově, proč mi odnesli mé plány???
Nic se neděje jen tak…. Každý čin, má svůj následek!
Jako třeba hra se smrtí… hraje se moc krásně, a pravidla jsou tak jednoduchá…
Už jste někdy přemýšleli nad tím, co by se stalo… kdybychom nebyli? Umřeli? Zabili se?
Co by dělali naše lásky? Dělali by něco? Co naše rodiny? Bylo by tak jednoduchá všechno tu nechat… všechny starosti… bolesti…
Stačilo by tak málo…jeden rychlý řez podél žíly směrem k srdci…. Tak málo…
Pak už by jen stačilo pozorovat tu rudou nádheru, ten pocit, kdy z vás vyprchává energie, a někdy mezi tím vším si uvědomit… že je to vlastně Sbohem!
To bolestné sbohem, které tak neradi slyšíme… to bolestné sbohem, které nás dostalo až sem, na okraj, sem, k rudým slzám a sebezničení… tohle bolestné sbohem…
Pocit, že to všechno končí, že se vzdalujeme, že o něco přicházíme…
Že jsme něco zmeškali? Snad něco říct… snad těch pár řádků, mámě, tátovi, bratrů, sestrám, přátelům ale hlavně, hlavně těm co jsme milovali a těm, co nemilovali nás!
Říct bolestné sbohem… jenže, ten kdo je hoden tvé lásky, tě přeci nikdy nerozpláče…