máminy oči, a jejich světlo
máminy oči, a jejich světlo
Co může pro jednoho člověka znamenat narodit se pod štastnou hvězdou, když jiný v blískosti tápe a bloudí ve zmatku životních nejistot a nevyspitatelností. Čí je to vinou, na to se teď neptám. Přicházím Ti říct, že jestli jsem to já, kdo může rozsvítit ty oči, nechej mě to udělat, a neptej se mě proč. Tento fakt pouze přijmi, a příliš nad ním nepolemizuj.
Ptám se, jestli může být v životě něco lepšího, než vidina lepších zítřků? Také si sama odpovídám, že nejlepší je vidina lepších dnešků. Spočinout v pozici dítěte. Přesně tam, kde se nácházíme a kým jsme. Pak můžeme porozumět opravdovému významu našich starostí a zájmů, a pak můžeme najít, nebo nenajít v nich smysl. Co může pro jednoho člověka znamenat narodit se pod štastnou hvězdou, může znamenat pro téhož člověka úzkost v ohledu na zavírající se oči někoho, komu ta stejná hvězda nesvítila.
V čem je pak takové štěstí, když se dívám na neštěstí druhých, a nemůžu nic dělat, než to, že v těch očích číst. A když rozumíš, můžeš číst skutečnost, dějiny, sebe. Díváš-li se na někoho, komu oči usínají - ano, to vidíš. A viděl jsi je když svítily? Umíš si to představit?
Možná už to, že dokážeme v očích druhého vidět světlo, nás osvětluje.
A to všechno mě vede k soucitu, té krásnější formě lásky. Být medikament pro jiné oči, je moje štastná hvězda. Já věřím, že ano. A dám vědět, až tomu budu nejen věřit, ale budu si jistá, že tomu tak je ;-)
Komentáře (3)
Komentujících (3)
Doporučit
Tisk
Děkuju za tolik vět, za tolik času a za tolik empatie!
Nepsala jsem zrovna o své mamince, ale o jedné z mých bývalých přítelů, ale když jsis to myslela, vlstně mohlo by to být i o mé. Zase jsem přez stromy neviděla les...a možná jsem měla i vlčí mlhu, že jsem přehlédala někoho tak blízko, abych viděla někoho jiného, kdo se v mém životě jen mihnul.
Milá kolegyně, moje maminka stojí za pěkných hodně řádků, a bez slibů jí je věnuji, jako každé obejmutí, které jí posílám po nočních hvězdách a po denním obláčku.
29.11.2006 16:10:00 | Mikeiro
Drahá kolegyně a mladá dámo,
člověk někdy chce odpovědět na tolik věcí v životě, ale prázdnýma rukama....
Když nestačí jen plaše sklopit zrak v zem a když nestačí jen vnímat pouhopouhou formulaci Tvých či něčích obrozených myšlenek, přichází déšť, který polije naše tváře černou tuší nebo novými zítřky, kdy se probudíme zapadlí do klávesnice a čtoucí Tvé dílo... Nebo zapadlí do minulých polemik, před sebou hrnek s vystydlou kávou... Polemizujeme o tom, jak bychom učinili někoho šťastným... Celý život se o něco snažíme a náš vlastní smysl se utápí v tom přebujelém moři stesků ostatních. Moři, jež se s naprostou jistotou mísí s našimi nedostatky...
Naplňujeme cizí srdce nadějí v lepší svět, zatímco ten náš se jen zalyká černotou našich očí, jejichž světlo pozvolna uhasíná..
I tak je možné chápat Tvé dílo.
Ale já tam stále vidím tu mámu. Ne Tvoji, ačkoliv ji můžeš sebelíp vykreslit průměrnému čtenáři. Vidím tam svoji mámu, jak ji režim zadusil cestu jít po gymplu dál. Vidím tam svoji mámu, která neměla lehké dětství a sháněla nám jídlo a něco na rohlíky. Vidím tam mámu, která to odnesla na zdraví. Svou mámu, které jsme v dětství my nikdy nepomohli a nechali ji dosyta trpět hladomorem. (Takové jsme byli s bratrem - s prominutím - kurvy) Ale teď zpět. Nemohli jsme být jiní. Byli jsme k tomu odmalička vedení. K nesamostatnosti. K zániku. K spekulacím. A jací jsme dnes? My nejsme lepší, jen nás cosi přinutilo přemýšlet, chodit na brigádu, abychom měli na učebnice. Nejsme lepší, jen máme svůj názor. A možná jsem už leccos pochopili. Holt, gympl ke mně není milý. A být ve třeťáku, to něco obnáší.
Matka to ve třeťáku pustila, nenašla v sobě tehdy žádnou sílu. Jak by mohla? Starala se ještě o malého bráchu a chodila pro něj do školky. Doma makala, aby její máma přišla do vyšperkovaného bytu po každodení šichtě. A co ji čekalo doma? Jen tyranský otčím, který psychicky zpochybnil každou její snahu o studium.
Kde to jsme? Matka si dělá vysokou školu ve čtyriačtyřiceti letech, aby nám - aspoň nám, když ne sobě tehdy - zajistila světlou budoucnost.
Celý život se o něco snaží. Dřív po gymplu dělala na směny, v sedmadvaceti jsem přišla na svět já a dva roky poté můj brácha. Co z toho života měla, když náš táta chrtil, kde se dalo a nadělal si hromadu půjček, z nichž jsme neviděli ani korunu?
Pak přišel rozvod. Moment procitnutí. Brácha ulítl ve škole. A mě - když už ne ve škole - to poznamenalo psychicky, kdy jsem se cítila fakt na dně. Taky jsem pochopila, že tak je to lepší a že tahat něco násilím nemá cenu... Tak máme s otcem rádoby faj vztah.
12.11.2006 18:31:00 | Jasmin de Paris
Myslím že ta tolik omílaná myšlenka je v tvém případě zasazena do krásného formátu
03.10.2006 11:18:00 | anduine