Zeď

Zeď s nápisama. Jsou tam vyrytý nehtama. A ve spěchu.
Zeď plná nápisů. Každý písmeno má svý místo, byť často není k přečtení.
Zeď plná nápisů. Nápisů bez pointy. Ale smysl mají.
Zeď plná nápisů. S tisícem jmen. Zkratek. Označení. Byl jsem tu, křičí každá nasprejovaná tečka. Člověk tu nikdy není sám. Tady to prostě cítíš…

Mosty a průchody. Železný konstrukce. Auta a vlaky. Tisíc barev na stěnách. A tisíc odkazů na tisíc existencí, který tu v noci spávají. Spáleniště. A vypotřebovaný spreje, co se válí v trávě. Tady to prostě cítíš…

Pršelo. Řasenka se zas jednou roztýkala po tváři. A prsty byly zkřehlý zimou. Šero začínalo pohlcovat průsvitnej den. Špinavej poplivanej beton se pomalu potápěl. A v tu chvíli nebylo nic krásnějšího než stát před tou zdí a stýkat po její stěně jako dešťová kapka. Dotýkat se každýho otisku cizí duše. Tady to prostě cítíš…