Věčnost

Jsou na světě a v životě místa, kde ztrácíme dech, kde lidské srdce začíná bít jiným rytmem, naše vnímání se zužuje na pouhé okamžiky. Naše víra splývá s našimi možnostmi, náš dech je klidný a naše tělo blažené. Jsou v životě místa, kde máme křídla, kde smíme létat. Chvíle, kdy si uvědomíme nesmyslnost našich činů a spousty slov, která jsme pronesli. A já říkám: „V tomhle životě je příliš málo času na lásku, tak proč si ještě hledáme čas na nenávist a bolest?“.
Čas nám odnese myšlenky a odnese s nimi i lidi, kteří je vzbuzovali, odnese okamžiky, chvíle třasu i slz. Čas nám neponechá nic. Hluboko v našem srdci uzamkne střípky okamžiků, které nám mají dláždit cestu dál. A dostaneme se do sítí. Do sítí času, který bude brát. Bude nám brát, i když budeme prosit a naříkat o návrat všeho. Bude nám brát bez otázek a bez důvodu. A vše nám dá jen proto, aby nám vše vzal. Tak v čem v životě hledat skutečnost? V čem nalézt trvalou hodnotu našeho života. Živoucí stopu toho, že jsme žili? Až se změníme v prach, kde zůstanou naše otisky a kde bude pokračovat naše existence? Zůstane v dalších lidech. Nikde jinde, jen v dalších lidech.
Nelze slovy popsat magičnost jedné chvíle v porovnání s nicotou věčnosti. Nelze docílit spojení tolika smyslů, aby námi protékal právě jediný okamžik. Nelze to předat. Lze to cítit v každém kousku těla, v každém rohu našeho vědomí, ale nelze vypovědět o subjektivní skutečnosti. Nelze uchopit do dlaní lidskou tvář a povědět o okamžiku, o jeho lásce, o jeho skutečnosti. Nelze ani v takové chvíli myslet na slova, kterými to lze vypovědět.
Nikdo nepozná věčnost, dokud neokusí její pomíjivost, nikdo z nás nepozná bolest, dokud nebude klečet na kolenou a z posledních sil se modlit k Bohu. Naposledy naše tělo zaplaví vědomí lásky a pak už nikdy nebudeme stejní. Už nikdy nebudeme otevírat oči do nových dnů. Už budeme jen v uplynulých dnech hledat to, co potřebujeme teď.
Snažila jsem se vyčíst z knih, naleznout v lidech, objevit v sobě, pro co mám vlastně žít. Co mám budovat. Pro co existovat? O co se mám snažit a na čem pracovat? Jak se vymotat z pastí, které jsem stavěla sama sobě. A nikdo neodpověděl, nikdo mi nedokázal dát odpověď.
Hodnota věcí, všech věcí kolem nás se nám vyjeví až ve chvíli, kdy přestanou mít tu svou samozřejmost. A k tomu směřujeme. Směřujeme k místu v našem životě, kde věci ztratí samozřejmost. Čekáme, až ztratíme vše, pro co jsme žili, až budeme umírat, až budeme opouštět a to vše jen proto, abychom odpustili, pochopili a věděli, co význam mělo. Já ale nechci čekat na takovou chvíli. Cítím, že každým dnem jsem blíž konci a že mi mezi prsty protéká čas, který mohu věnovat věčnosti. Sobě.
I já směřuji ke své chvíli. Dnes už to vím. Cítím své kroky. Slyším tlukot svého srdce. A znám svůj cíl. A hlavně cítím bezvýznamnost. Cítím bezvýznamnost některých svých činů, bezvýznamnost myšlenek.
A proto chci říct, protože Tě mám ráda, odpověď na ty otázky na které myslíš před spaním a ve chvílích, kdy máš nahou duši, ty odpovědi, které tolik potřebujeme k tomu, abychom šli dál, ty nejsou v nás. My je v sobě nemáme a nenalezneme. Naše vědomí nám vždy bude jen radit. Naše touhy budou představovat to, kam směřujeme. Naše svědomí se bude muset vyrovnávat s každou naší chybou. Ale odpovědi na otázky po nás samých nejsou v nás. Drží je v duši lidi, kteří nás poslouchali. Kteří nás tiskli, kteří nám líbali rty, když jsme nemohli dýchat, lidi, kteří rostli v nás stejně, jako my v nich. I my je v sobě máme. A veškerá naše bezvýznamnost pramení z naší neschopnosti otevírat jim to, co v nás zanechali.
Vždy jsem si myslela, že to nejdůležitější na světě je, abych měla ráda sama sebe. Má ale naše sebeláska váhu s porovnáním lásky druhých lidí? Lidí, kteří nás znají a milují. Kteří nás vidí tak, jak se nevidíme my sami, lidí, kteří nám vkládají do dlaní útěchu ve chvílích, kdy o sobě pochybujeme. Tam se spojujeme s věčností.