Šupiny na očích

Podrážky měkce doléhají na vlhkou stezku, a ani barevné listí již neruší okolní ticho. Nešustí, mění se v zetlelé minimapy posledních teplých paprsků sluníčka. Červenožlutohnědá příroda oblečená do této palety ve všech odstínech jen tu a tam prozrazuje svou původní barvu naděje.Špičky stromů skrývají svou tvář. Stáhly si z nebe čepici mlhoviny až na oči. Proč asi?

Podivný podzim. Nesčetné mokré dny střídají teplé, nebo naopak zmrzlé vlny rádoby aprílovského počasí. Signály přicházející zimy. Mrtvé světlo bílého nebe vnáší do životů lidí nostalgii a apatii. Že by bylo začarované? Střípkem z kouzelné duše všemohoucího, jenž všichni vlastníme ve svém srdci, spatřuji v mlhovině divné věci. Jakoby se skládala z malinkých, tenoučkých částeček, oku v podstatě neviditelných. Pozoruji drobné oválky placiček, jak se vznáší lehounce z nebe. A hle, jen tak ledabyle se otírají o domy, o hlavy lidí, a měkce usedají lidem na oči jako nějaké zvláštní sněhové vločky. Jenže…, vločky vždycky roztají, člověk po nich utře z očí rosu, usměje se a jde dál. Ale tyto zvláštní částky bílého nebe nikdo neutírá. Někomu se na očích vrství, a stejně to vypadá jakoby to dotyčný necítil.

Přes veškerou ponurost podzimu je mi hezky. Odněkud zevnitř. Jdu dál po stezce a mimoděk se usmívám. Na stromy, venčícího se psa, na kolemjdoucí. Ale co to s nimi je? Proč mi úsměv neopětují? Že by byl můj úsměv tak letmý, že si ho ani nevšimnou?

Proti mně jde paní s dítětem. Přidávám k úsměvu usmívající se oči a říkám jimi – máte krásnou holčičku. Paní na mě vrhá studený pohled – co je Ti do toho! Přejel mi mráz po zádech. Co je mi do toho? No nic. Jen je fajn, když člověk vidí krásu, i tu, která mu nepatří a váží si jí a přeje ji tomu druhému. Paní mě povýšeně míjí, a já vidím v jejích očích jemný povlak bílých částeček mlhoviny. Co mi jenom připomínají? Ten tvar, ty vrstvy mléčně průhledných placiček… Aha, už vím! Šupiny! Mlhovina ze sebe vykrajuje šupinky a vkládá je lidem do očí. Takže, takže ten chlad, co z lidí cítím, má zřejmě souvislost s podzimním mlžným oparem, s bezbarvou oblohou…

Proto se možná říká, že někteří lidé mají klapky na očích. To jsou asi ty šupiny. Proto se mi tak často stává, že lidé neslyší, co říkám, nevidí moji vstřícnost a otevřenost, necítí moji lásku…

Svět zamořila hluchá mlhovina. Moc smutné. Nebo člověk znečistil svou hluchotou svět? To je ještě smutnější. Ale co s tím?
Potkávám staršího pána. Jde znuděným krokem s upřeným pohledem někam do prázdna.
„Dobrý den!“ usmívám se, a s rozzářenýma očima pokračuji: „To je krásný den, viďte? Cítíte, jak je příjemně vlhký a voňavý podzimem?“
Pán nemá slov. Nejdřív strašně vyvalí oči nad mojí troufalostí ho rušit v jeho samotě. Místo odpovědi se ušklíbne jedním koutkem přísných rtů, vypustí všeříkající „css!“ odporu a kráčí dál. Tak takhle to asi nepůjde.

Na zastávce autobusu čeká dav opuštěných jednotlivců. Všichni spolu, a přitom každý z nich tak bolestně sám. Schovávají se do svých kabátů přesvědčení, že tak si jich nikdo nevšimne. Kolem nich křičí neviditelné informativní cedulky: „nemám náladu“, „nechce se mi s nikým mluvit“, „všechno mě bolí“, „život je mizernej“, všechno je hnusný“, „nemám prachy“, „dej mi pokoj“, „chci být sám“… Brrr. I lidská řeč v nich zmrzla.

Dávám přednost babičce s holí při nastupování. Jakoby si toho ani nevšimla. Útočně rozkládá kolem sebe své lokty, aby si ostatní cestující všimli, že teď opravdu nastupuje ona. Je jim to jedno. Jako bez života nastupují s ní. Pouze, když se někdo nechtěně dotkne jiného, lidé ožívají. Probouzí se v nich agrese a dají si vzájemně najevo odpor z tělesného kontaktu, který je pro ně signálem ohrožení.

Je mi z toho smutno. Přesto jsem schopna vnímat krásu oroseného skla, umyté ranní listy keřů za ním, perfektní střih kabátu paní nedaleko ode mě, hustý cop vlasů dívky skloněné nad učebnicí…
Bez opětování úsměvů nelze ten můj udržet do nekonečna. Cítím, jak mi chladnou rty a z očí mizí nadšení. Bože, ta mlžná atmosféra je snad nakažlivá!
Do srdce ji však nepustím. Dál si tam hřeju svůj pocit štěstí, vnímavost i lásku. Jen tak, pro sebe.

Po celodenní práci tak blízko domovu! Klapnutí, otvírám výtah ve druhém patře a překvapí mě tři sedící kamarádi dcery u našich dveří. „Dobrý den.“
„Dobrý den! Co vy tady? To vás Lenka nepozvala dál? No to je ale hostitelka! To vám ani nenabídla kafe, nebo čaj?“ S omladinou se ve mně znovu rozpoutává rarášek pohody. Vtipkujeme spolu, děláme si legrácky z dcerky i
z jejího špatného „hostitelství“. Samozřejmě všichni víme, jaká je naše rodinná situace, a že při skutečné návštěvě by se setkali s protipólem mého chování u exmanžela. No nic, alespoň jsme se zasmáli.

Večer mě dcerka s nadšenýma očima tahá do ložnice, a zavírá za námi dveře: „Mami, musím Ti něco říct!“ Tiše, aby to náhodou někdo neslyšel, mi sděluje své obrovské tajemství: „Mami, Ty jsi mým kamarádům moc sympatická, víš?!?“ A otvírá kolovrátek pocitů, zážitků a myšlenek z dalšího dne.

Moje dobře ukryté štěstíčko v srdci se žílami rozlévá do celého těla. Tak to je príma. To je fajn, že má dcerka kamarády, kterým ještě nenarostly šupiny na očích a vnímají mě takovou, jaká jsem. To je fajn.
Třináctiletá dcera s čerstvou dlahou na ruce se ke mně tulí jako malé štěňátko. Stojíme uprostřed našeho bytu nebytu, rodiny nerodiny a … a máme se rády. I když je nějaký podivný podzim.
21. 11. 2002