Podzimní aperitiv

Podzimní aperitiv

Tizian padá lehce na rukopisy nahých těl. Snáší se v mincích pod ramena listů jako mělká iluminace očí dívky, jež čekala, až se ten její vrátí zpátky. Bohužel. Jen čas běží rychle z líce světa, aby sevřel přítomný okamžik rubu pevně do vrásčitých dlaní na cestě mezi rodištěm a arboretem mých polapených myšlenek. Podzim je přibližná kavárnička, kde lidé zkoušejí nahmatat novou postplantážní vůli žít.Hledali dlouho smysluplnou lásku uvnitř portrétů, zhotovených kolem druhé ráno, které beztak kajícně vteřinovou slávu uhasí na dně plastového koše.
Vaří odporná jídla, kafe mi tu vůbec nechutná. Dřevěná posezení se chvějí pod silou ochraptělého vichru v tom přehlasitém takymilování, dokud nepřijde mráz, co by popravil dobovou drzost propuknout vždy naplno. Divní lidé sem chodí – nevím proč. Jestli ne kvůli bramborové kaši v prášku či kofeinovému moku, potom se možná snaží naplnit svá tlející srdce pochopením. Každopádně, bez sebe ani bez druhých nejsou nic – jen rukopisy nahých těl odsouzené k zániku jako dalekosáhlé ideje hnijící na dně plastového koše.
Kdo z vás přísedících u mé seminární práce (Hay, Louise; Miluj svůj život; 19XX) kdy pochopí, že lidské srdce nelze jednoduše vysypat mezi vrakoviště paralelních snů ?
Půda k sobě tiskne obnaženého Tiziana – dnešní svět, jehož ruka jediným pohybem štětce může navždycky změnit naše životy. K rozkvětu. Nebo klesneme ke dnu něčích překrásných očí. Tu čáru už nevymažete! Zůstane s vámi tak dlouhá a hluboká jako jizva po chuligánské minulosti. Ale nikoho to zajímat nebude, až půjdete hledat práci. Nikdo si ani nepovzdechne nad tím, jak jste zkracovali času křídla telepatickým rozjímáním s nejmilejším člověkem vašeho srdce. Mnozí z vás vsadili všechno na jednu kartu, třebaže po chvíli laškování dostala proslov realita. Nikdo se nezeptá – „Co podzim? Jak vám bylo, když hrál s Ginsbergem prší?“ Člověk se někdy stane obětí vlastní přítomnosti osamělých nocí, které se klasicky dají pouze probrečet. Ano, i to je jim ukradené.
Kontra moje zasněná maličkost oděná étosem proskleného slunce. Jeho pramínky vlasů obtáčím okolo studených prstů, jako bych za sebou vláčela černou káru. Může se dokonce zdát, že s básnickou duší jsem u něj oproti ostatním lehce zvýhodněna, alespoň co se vnímání pastelového období týče, ale věřte mi – „Oskar“ bude velice brzo spočívat v dlaních kdekoho obtočený kolem prstů. Takový proletář! Přesto mi pohled do té mocné vitráže bere slova. Tuto oduševnělou imaginaci dotahuje Édith Piaf jako zlatý hřeb dnešního hvězdoskvoucího matiné. Pěje „Mon dieu“ ještě silněji a od srdce než kdysi dávno. Co ze mě zbude, až tesknivá gramofonie utichne? Bůh nebo člověk? Nevím. Cítím však stále intenzivněji v nepředstavitelných hlubinách Mariánského příkopu mého nitra, jak se každé slovo, jenž vzejde z těch jasmínových úst, pozvolna metamorfuje do podoby malého kapesního nožíku. Cítím, jak co chvíli základy chřadnou a hrot z nich vykrajuje něco nepopsatelně krásného. Je takový okamžik vůbec možný? Chci to zachytit na plátno nebo aspoň mezi řádky rozpíjet ono zvláštní aroma všude po papíře. Zároveň se bojím. Hudba usne. Den se schoulí zemi na klíně. (Ty tu nebudeš vedle sedět a držet mě za ruku, mistře. Přijde zima. Bojím se právem, protože již nikdy neklesne slunce tak nepochopitelně nízko. Břízy nebudou vystavovat své útlé kabátky od Gucciho čerstvě vykartáčované z čistíren. (Tvé znamínko na levém uchu nezazáří vícekrát a nepoštěstí se mi ho připodobnit k padající hvězdě,jež hledá obyčejné štěstí.)
„Tati, tati, podívej labuť!
Míšo, to je přece kachna…
Ale ne, je to labuť!
Myslíš?“
Nikdy neuslyším stejné hrdelní „Mon dieu“ – zapadne dovnitř jak mince do fontány. Ani labuť nezůstane věčně, odletí. Ostatně, tu si mohu jen vymýšlet. Jezerem tančí svébytné sólo sama Édith Piaf někde mezi rodištěm a arboretem doutnajících myšlenek. (Zpívá pro Tebe, neslyšíš? Jak bys mohl, pluje si tam jen „jakýsi“ bílý bod v dáli…)
„Účet, prosím.
Chutnalo vám?
Ten aperitiv á la automne byl maličko hořký, ale měl svůj půvab.
Myslíte?“