Povede se mi život ??

Povede se mi život ?? Nad touto otázkou přemýšlím už hodně dlouho a pravděpodobně nebudu jediná. Kolik je asi na ulici bloumajícíh lidí, kteří uvažují nad tím, co bude dál a jestli se vůbec něčeho takového v budoucnu dočkají ?? Nikdo z nás nedokáže s určitostí říct, co bude zítra. Vlastně co zítra. Nikdo ani neví, co se stane v příštích minutách. Tak jak může někdo uvažovat nad tím, co bude za několik let ?? Možná je to jen únik. Třeba se někteří jedinci snaží uprchnout z reality, která je mnohdy tak krutá. Už ani nemají sílu na to, aby něco změnili. Nebo naopak nechtějí. Už všechno vzdali. A tak jim nezbývá než jen snít o lepším životě. O světě, kam nikdy nebudou patřit. Tak mě napadá, kam asi patřím já ?? Patřím vůbec někam ?? A jestli ne, tak co tady vůbec dělám ?? Na tyto otázky asi není jednoznačná odpověď. Pokud vůbec nějaká existuje. Často se ptám sama sebe, jestli to má ještě cenu. Žít. Být mezi ostatními lidmi, jejichž podstatná část se zajímá jen o sebe. Co na tom, že někdo v jejich blízkosti má třeba problémy. Minimálně polovině veškeré lidské populace je to jedno. Nezajímá je to. Mávnou nad tím rukou. Proč vlastně žijeme ve společnosti takových existencí ?? Kde se vzaly ?? Kdo je naučil být tak necitelnými vůči ostatním ?? Další otázky, na které nedokážu odpovědět. Avšak, kdo ano ?? V tuto chvíli se mi honí hlavou spousta věcí. Jednou z nich je, jaký bude můj budoucí život ?? Jak dlouho tu ještě budu moci zůstat než nastane úplný konec ?? Doba, kdy zhasne i to poslední světýlko na konci tunelu ?? Pak mne obklopí černočerná tma a už nebude návratu. Bude to vysvobození se všeho vzdát a nebo mě to naopak ještě více zničí ?? Je to zvláštní. Asi je to mnou. Proč mě napadají otázky zrovna tohohle typu ?? Připadám si už jako člověk, zničený a možná i trochu znechucený, svým již prožitým životem. Jako člověk, který ví, že to nejlepší už má za sebou a teď jenom tiše očekává smrt. Z jakého důvodu se všechny moje dotazy stáčejí tímto směrem ?? O životě prakticky nevím vůbec nic. A pochybuji, že se to v nejbližší době nějak změní. Teď mě tak napadá, jestli má vůbec cenu uvažovat o tom, jaký bude můj budoucí život a o budoucnosti jako takové. Tu si bohužel nemůžeme nijak naprogramovat podle svých představ a očekávání. Avšak vždy se můžeme snažit o to, aby se realita co možná nejvíce podobala právě tomu našemu „vysněnému životu“.