Kde je ti konec...?

V mém životě jsem potkala mnoho přátel, ale jak řekl Camus Albert: Pravý přítel je ten, který přijde, když všichni ostatní odcházejí.
A co ty Tomáši? Toulavý anděl nebo jak sis to říkal…Byl jsi můj nejlepší kamarád, vážila jsem si tě, protože ses snažil mě pochopit a viděl na mě spoustu dobrých věcí, o kterých jsem ani nevěděla. Nebyl jsi jako ostatní. Věděl jsi, co od života chceš a co je pro tebe to nejlepší. Chápal jsi, že chci být jen tvou kamarádkou. Věděla jsem o tobě skoro všechno. Byl jsi tulák a básník. Měl jsi krásný domov, avšak někdy jsi prostě vyrazil na dva dny někam do neznáma a toulal ses. I v zimě, v těch nejkrutějších mrazech. Psával jsi mi SMS, že jsi v pořádku, že ti není zima. Vzpomínám na to dodnes. Byl jsi blázen? Možná. Ale jinak úžasný člověk. Chtěl jsi, abych byla tvým „parťákem“, tzn. přítel na život a na smrt.
Jenže kdo pak naše přátelství ukončil? Hm? Pamatuji si tvou předposlední SMS, ve které bylo, žes našel holku, která vypadá zajímavě a tak doufáš, že ti to konečně vyjde. Ta poslední bylo jen přání k novému roku. Pak už ses neozval. Bylo mi to divné. Ve chvíli, kdy jsem tě nejvíc potřebovala, ses na mě vykašlal. Prosila jsem tě o pomoc, určitě jsi věděl, jak je to závažné, ale bylo ti to jedno. Nechal jsi mě, ať si s tím poradím sama. A přitom Gaius Valerius Catullus řekl: Kdo opustí smutného přítele, není hoden, aby se někdy dělil s jeho radostí. Na to jsi zapomněl. Poznala jsem, co to je, být na dně. Ale zvedla jsem se. I bez tebe.
Poté mou zášť vůči tobě vystřídala starost, jestli se ti něco nestalo. Zkoušela jsem ti volat, ale pokaždé jsi to buď položil nebo radši nebral vůbec. Proč? Netušila jsem, co se děje. Vyhledala jsem si tvou přítelkyni a napsala jí vzkaz, co se ti stalo, že mám strach. Možná jsem ti způsobila problémy, ale už jsem chtěla vědět pravdu. Chápeš? Pak ses za pár dní ozval sám. Na mou otázku, co se děje, jsi mi jen stroze napsal, že máš přítelkyni, plánuješ svatbu a miminko a že na přátele už nemáš čas. Nechápala jsem to, anebo chápala, ale nemohla si připustit, že by to mohla být pravda. Už mě nepotřebuješ. Už tě nikdy neuvidím. Kde je konec mému nejlepšímu kamarádovi?
A co ty, Barčo, Fergie nebo vlastně jak ti mám říkat? Asi nijak. Radši. Protože mám strach. Z tebe! Poznala jsem tě zhruba před rokem. Byla jsi se mnou a s našimi přáteli v rehabilitačním ústavu. Měla jsi problémy jen fyzické, se zády, jenže teď jsi zralá spíš na jiný ústav. Chodívala jsi se mnou na ergoterapii do keramiky, ale pak jsi přešla do košíkárny, protože nemáš fantazii, kterou u práce s hlínou potřebuješ. Zato teď jí máš hodně. Vidíš lidi, kteří nejsou. Jak to? No zřejmě za to může marihuana. Určitě. Co jiného.
Mohla jsi mít kluka, na kterého jsi ukázala prstem, avšak tys nikoho nechtěla. Ale dnes… Střídáš chlapy, ne kluky, ale chlapy jako ponožky a jen na jednu noc. Nebo na dvě? To už není podstatný. Už ti na ničem nezáleží. Nemohla jsi spát na zádech, teď je ti určitě jedno, jak spíš, hlavně ať máš kde.
Nevěřila jsem kamarádovi, který mi říkal, co se s tebou stalo. Anebo věřila, ale prostě mi to pořád nějak nedocházelo. Ale co, vždyť dneska tolik lidí je satanisty jako ty a kouří marihuanu. Jen, od tebe bych to vážně nečekala. Od tebe, vyrovnané holky se spoustou lidí kolem sebe, co tě měli rádi. Co ti scházelo? Myslela jsem, že máš vše pod kontrolou…
Jenže. Nedávno jsem tě potkala tady. V Krnově. Netuším, cos tu dělala, když bydlíš v Opavě a do školy tu taky určitě nechodíš. Jestli vůbec chodíš do nějaké školy. Těžko. Možná jsi utekla z domu a tady hledáš jen někoho, kdo ti dá, co potřebuješ. Na čem jsi závislá. Viděla jsem tě s modrými vlasy, jež byly ještě před rokem červené. Tvá rozevlátá džínová sukně se houpala kolem tvých zesláblých bloudících nohou. Tomu, cos měla na sobě, by se dalo říct „oblečená-neoblečená“. Je možný, abys došla až k prostituci? Ze zoufalství? Netuším. Na tvé tváři byly zelené tečky, že by nějaké symbol nebo nové líčení? Modré oči zahleděné kamsi do neznáma. Zkrátka jsi byla mimo. A já jen tak na tebe zírala a nevěděla, jestli se mi to nezdá. Nezdálo. Bohužel. Tys prošla a mě sis nevšimla, asi jsi viděla nějaký přízrak v dáli před sebou a šla jsi za ním.
Říkala mi tvá kdysi nejlepší kamarádka, že když s tebou šla do obchodu, tys viděla lidi, kteří vlastně neexistovali! Nebyli tam, kde jsi ukazovala prstem. Nestál tam nikdo, natož člověk, kterého jsi ty viděla. Proto mám z tebe strach. Proto jsem nevydala ani hlásku a ani se za tebou nerozběhla. Nechala jsem tě projít. A pak jsem se rozbrečela. Uprostřed chodníku. Nedaleko od vlakového nádraží. Lidi se koukali, ale mně to bylo jedno. Dokonce jsem přestala na chvíli vnímat mé dvě kamarádky, jež byly zrovna se mnou. Bylo mi tě líto. Už mi to došlo. To, co jsem dva měsíce brala jako normální věc. Je z tebe troska. A bude hůř. Kde je ti konec? Kde je konec veselé sebejisté Fergie?