Když si jdu číst

Vše co jsem dnes měl prožít, jsem prožil. Jdu si číst a chci mít vše hotovo. Někdy to nevyjde, ale dnes ano a to je dobře, mohu se uvolnit. Je pěkný večer na čtení. Mám svůj klid a nic mě netrápí, no a kdyby trápilo tak na to nemyslím.
Venku prší, fučí a je tma. Je podzim a zítra bude taky. Zkontroluji, zda topení hřeje, venku je zima, ale sem nesmí. Chci si číst. Jako bych celý den žil ve snu, jen kvůli tomuto okamžiku.
Tahle má obal z balícího papíru a listy stránek zažloutlé. Jakmile si přivoním, už vím. Těch bylo jen pár, co takhle voněly. Kolik párů očí ji hltalo písmeno po písmenu, kolik rukou v ní listovalo, kolik lidí ji prožilo? Záložku mívám, v téhle nemám. Nejednou jsem si přes den vybavil, co jsem prožil předchozího večera. Strana devadesát osm voní také tak. Příběh teprve rozvinul svou ulitu, dost však na to aby mne pohltil. Autor píše jednoduchým, bohatým jazykem. Život je jednoduchý, pestrobarevný, krásný, nač se tedy příliš zamýšlet. Život vše napsal sám.
Strana devadesát osm, nová kapitola, topení hřeje, déšť bubnuje, kniha voní a láká, mě. Uvelebím se a první písmenka, slova, věty mění se v obraz. Po těle mi přeběhne mráz, je to napínavé a krásné. Cítím se blaženě a hřeje mne u srdce. Jak to bude asi dál? A jak to bude se mnou dál? Dnes prožiji příběh ze zažloutlých voňavých stránek a zítra ten svůj. Těším se na oba.