Léta, zimy, křížky

Je nádherné podzimní ráno. Cestou do obchodu rozjímám o kráse. Dívám se na zalesněnou, vybarvenou stráň našeho údolí. A ty mraky, a to slunce.
Jsem ješitně pyšný sám na sebe, že se nedívám jen na špičky svých bot. Zároveň se směji (ješitnost zaslepuje).
Dnes uvařím šunkofleky. Takže salám, nudle a jeden malý kousek ke kávě. Hm.

Starší paní nakládá nákup na kolo.
„Chcete pomoct?“
„Né, né.“
Nerozhodně stojím.
Chce to akci.
„Ukažte, vezmu vám ty Poděbradky! Postavím vám je před barák.“
„Né, né. Jen mi je pomozte dát na kolo.“

V jedné ruce nudle, salám, kousek (nenosím tašku), druhou rukou štymuji Poděbradky.
Je to veselé.
Dnes bude krásný, usměvavý den.
„Děkuji! To víte, léta. Už to nemohu nosit. Tak to vozím.“
„To nic. Já toho zase nekupuji tolik.“
Směji se a vyrážím domů.
Všimli jste si?
Věk vyjádřený léty. Úžasné.

Léto, teplo, krása, prázdniny, dětský smích, bouřky – prostě život, který člověk žije. Úžasné, prostě úžasné. Hned mě napadne protiklad. Jsem tu tolik a tolik zim. Takový člověk musel být hrdina – přežít ty roky. Tentokrát se směji trochu smutněji. A co teprve – táhne mi na pátý, šestý, desátý křížek. to už je celý hřbitov. Honem si spravím náladu – na jara bych zapomněl. Ach, jaro ….

Rošťácky povyskočím a pod jednou nohou, tou druhou – kopnu kamínek do potoka. Vystříkne voda. Jo, nádherný den. A všimli jste si? K užití věk se nepoužívá podzim. Není to diskriminace?