Vždycky je čas na to, abyste se změnili

Zatímco úchvatná italská města nechávají vzpomenout na horké léto a v kalendáři jsem si teprve včera všiml, že už je říjen, v Olomouci spíš řádí listopad. Připomíná nám to nejen chladné počasí, ale i barevné listí, které si poletuje nejen v městských parcích.
Když jedu některé to kalné ráno do školy na kole a kličkuji mezi zbytky popadaných kaštanů, aby mi náhodou některá slupka nezařídila pěší cestu, říkám si, že život zase není tak nudný, jak se na první pohled zdá. Že lidé, kteří se na první pohled zdají obyčejní, šediví a bez života, plují životem i v naprosto jiné rovině. Dokážou být plní života, energičtí, usměvaví a temperamentní. Že nikdy člověk neví, jak dobrou dostane od Osudu přihrávku, a tak by se měl naučit cokoliv co nejlépe přijmout. Měl by vědět, kdy se má vrhnout do útoku, a kdy je důležité vyklidit hřiště.
Tak, jak to dobře ví správný fotbalista. Možná proto se právě Zbyněk Baran, čerstvý redaktor TN, stal i novým předsedou naší třídy. Gratuluji. Jsem rád, že se funkce dostala do rukou tomu pravému.
Zároveň samozřejmě gratuluji také Monče, která se umístila na skvělém 2. místě s poměrně slušnou podporou. Stala se tak vlastně zastupující předsedkyní, která má podobná práva, avšak i povinnosti, jako nově zvolený předseda. Myslím, že při první schůzce studentské rady se osvědčila. Děkujeme, Mončo.
Dále bych chtěl ke skvělé bronzové medaili pogratulovat Jirkovi Kovářovi. Jak by řekl jeden major, čo bolo, to bolo, teraz si len obyčajným smrtelníkom. Věř mi, není to žádná ostuda. Prohry s Rogerem bych si naopak vážil.
A jak se sluší a patří, gratuluji také k hezkému poslednímu místu ewičce. Myslím, že rozhodl pouze špatně zvolený slogan.
Ale zpět k padajícímu listí, podzimním chladným večerům, k životu vůbec. Protože on pouze ten náš vlastní život rozhoduje o tom, jak se budeme jmenovat. Ještě nikdo se nenarodil s nálepkou Pan Nemehlo, slečna Přitažlivá nebo signora Nervosa. Vždycky je čas na to, abyste se změnili. A nejen sebe, ale i všechno kolem.
Víte, měl jsem poslední dobou čas na přemýšlení. Bohužel to nebylo v poslední písemce z chemie, ale co se dá dělat. A v této své slabé chvilce, v autobuse po cestě napříč Itálií a taky mnohem dříve jsem měl čas přemýšlet o tom, co mi nedávno řekla jedna moje kamarádka. Všichni ji dobře znáte, ale přesto bych ji nerad jmenoval. Raději. Mohla by se na mě naštvat.
Inu, tato osoba se mě tedy zeptala: „Proč děláš ukvapené závěry?“ Odpověděl jsem, že se snažím řídit srdcem. Vždyť srdce už je takové, vždycky dělá ukvapené závěry.
Byla to hloupá odpověď. Taková jednoduchá a vyhýbavá. Ta osoba má pravdu, dělám příliš často ukvapené závěry a ještě častěji dělám chyby, které mě pak mrzí.
Proto vás snažně prosím, drahé čtenářky a drazí čtenáři, neřiďte se srdcem. Je to totiž zároveň ta nejúžasnější a nejkrutější cesta životem, kterou kdo vymyslel. A jakkoliv je krutá, je kouzelná a podmanivá. Získala si mě. Nerad bych z ní sešel, ale vám v pohybu bránit nemůžu. Jenom vás chci upozornit. Půjdete-li někdo společně se mnou, odpusťte mi tu spoušť, co nechávám za sebou. Je to přece jenom důkaz, že už jsem něco zažil. Že nejsem jen šedivá složka v šuplíku pro osamělé. Že něco zanechávám v lidech kolem sebe a oni něco odhazují zase na můj hrob. Jako ta kamarádka z příkladu výše. Jako já teď něco dávám vám.