Tak jak roky přibývají, přibývá i vrásek...

Milý úsměv na vrásčité tváři, upracované, ale stále silné ruce, co mě tak často zvedaly do výšky.
Veselé oči, stejné barvy jako jsou moje, co každou chvíli říkaly MÁM TĚ MOC RÁD.
Ale tak jak roky přibývají, přibývá i vrásek...
Ty ruce už nejsou tak silné, jak bývaly.Jen pomalu mě pohladí po vlasech a začínají se třást.
Jeho vlasy jsou bílé jako sníh a já se dívám do těch hnědých očí. Vypadají unaveně...zdá se jakoby tím, co už všechno viděly.
Ale úsměv je tu pořád. Sice už ne tak častý, jako dřív, ale přeci nějaký.
Ale tak jak roky přibývají, přibývá i vrásek...
Vcházím do místnosti, kde se zastavil čas. Alespoň mi to tak připadá. Ruce se mi třesou jako dříve jemu.
Vidím tu známou tvář plnou vrásek, ale...je to vůbec ona? Spíš jí jen stěží poznávám. Tahle je o moc bledší.
Hladím ty bílé vlasy, co mají stejnou barvu jako všechno okolo. Sama zvedám jeho ruku, abych jí mohla držet ve své.
A úsměv? Ne - ten k téhle tváři vůbec nepatří.
Oči mě pálí...začínám vidět rozmazaně kvůli těm slzám, co se z nich tak derou ven a plíce svírá krutá bolest.
Dívám se do jeho očí...není v nich už ani jediná jiskřička. Zdají se být světlejší, než obvykle a už vůbec nejsou veselé.

Dívají se do mých a jsou utrápené, ale jakoby stále říkaly MÁM TĚ MOC RÁD.