Rané slunce na rtech člověka

Rané slunce na rtech člověka

Sedím pod břízami a v ústech mi uvízl mladý Villon hladový láskou, jejíž opravdovost skryla zima do pupenů smetanových šatů. Je příliš brzy na uvážlivá slova. Příliš chladno cokoliv říci bez kontrastů k moudrým pařezům, co halí svou nahotu mechorostem. Příliš zataženo na prolomení zámků mlčenlivosti zpod obočí filozofujících kostlivců, aniž by z našich kádrových profilů doba nevyfrézovala podobná meditující zapadlá torza dávnověku. Prázdným srdcem se pozvolna přesýpá první dubnový den stále tak precedentní, jako by uchopil do rukou inkunabule ve snaze vyrovnat se s moderní poezií. Tak precedentní horkým zítřkům, kdy na obloze spatříme polosyté slunce odproštěné od veškeré revolty.
Mlčím. Podrážkami bot odírám z lehce prošedivělého moře života zbytky loňských let. Topím se v těch zelených očích, jimiž proteču bezvládně životu mezi prsty a možná ze mě zbude tečka přes dva řádky kalendáře, taková malá vzpomínka na dávno archivované lásky.
Mlčím. Z úst mi stoupá k nebi rané slunce, corpus humanis doutnající podstvětím andělské bezkřídelní nevinnosti. Ticho! To převeliké ticho, co dusím uvnitř, se line okny ven. Obrňte svoje těla, vy hluku zasvěcení! Přede mnou už téměř pluje Bohem zapovězený leknínový stín. V dáli na obloze rozšlehali světlo, jež beztak po páté zkloní svůj zalykající se jinotaj v permafrostní slova mých rtů. Z nevědomosti povstává moudrost. Dřív než však stačí pochopit, jak nádherný může být ušlechtilý lidský svět, nachází svůj hrob tam, odkud vzešla.
Jedno jediné slovo načichlé vzpurným know how dokáže naplnit dlaně mnohých uměním žít pro každou minutu. Nebo utonout jako stovky před námi, kteří pluli čárou slaného osudu cizích ideálů.Těžce lze vytáhnout třísku ztroskotaného korábu - ne-li vůbec – z hloubi podvědomí společnosti.
Dlouho jsme se třásli zimou, když nám sníh rozplakával rozpuštěné vlasy. Mnozí by jistě mohli uvažovat o kaskádách přežívajícího smutku, který lapali z vět i z mraků jako poslední cigaretu. Byli moudrosti tak blízko, že ji téměř skloubili do mandaly. Což žádný mezi nimi předtím nedokázal. Žádný, kdo válel po jazyce jaro ročníku xxxx, místo aby se spíše věnoval vzdělávání. Nakonec rozum studentům uletěl, když po čtyřicítce marně hledali ztracené mládí. Zůstali sami vyprahlí a zcela uvězněni dobou ve špitálech, kde jim archandělským způsobem sestřičky beat generation podávají kafe s mlékem nebo aspoň sílu učit se vnímat druhé lépe. Ne na minimum, jak káže církev. Zkrátka, vnímat je podle skutečnosti, kterou nezachytíte z pygmalionů spadaných stromům pod ramena. Nesetřete ji špičkami prstů ze zákonitého rozumu na motýlích křídlech jako perleť; rozumu, který vás vyvede z omylu pokaždé, když si budete připadat dalekosáhle moudří. Bylo by hezké říci: „Zkuste nás chápat.“ Ovšem, ani my vám plně nerozumíme, nezáleží nám na vás. Mělo by? To vy nás učíte lásce k bližním i k sobě samému tak zvrácené, že ani Kain nemiloval bratra méně. Zastavte má slova! Už je to tady… Cítím tě již nadosah, revoluční jaro.Vzduchem proletuje hejno kosů, mých záchytných bodů rovnodennosti bujné fantazie kolemjdoucího poloprostoru inteligence.
Naslouchám mlčenému monologu dubnového světozoru. Samota chutná metaforami nadčasových klasiků, jež prorůstají našimi srdci, když vnímáme jen svou bezzubou pitoreskní skutečnost, že to, co jsme uvnitř zasadili, bude jednou někomu chutnat. Ale dokud sněženkové ampliony prosadí na zachumlaných univerzitách le printemps, máme právo nevypovídat…