Utrpení, strach

Čím si to člověk zaslouží? To utrpení, které nevoláme, ale ono přesto přijde?
Nastala změna… Nevím, kdy, ale vím, že se stala. Změna, která bolí, vrhla nás do víru nejistoty, trápení, smutku a otázek, na které neznáme odpovědi. Snad je najdeme, ale to je velice nepravděpodobné.
Sen se mi zdál…
Jak mám jít dál?
Pomoz mi, prosím…
Nenech mě, ať to utrpení sama nosím.
Krize je trpká. Není to dobrá kamarádka. Vždy přijde v tu nejnevhodnější chvíli, která se naskytne. Strach, ano, mám strach a veliký. Trápí mě a sžírá… A já?… nevím si s ním rady. Pomoc potřebuji, jenže, kdopak mi ji poskytne?
Má cesta je spletitá…plná trnitých keřů, které rozdírají mou kůži. Krvácím. Padám. Prosím, ať konec přijde. Nevydržím to.
Pomóc!
Můj křik se rozléhá krajinou, pustou a prázdnou. Jsem vysílená, přesto se však zvedám. Jde to jen stěží, ach to bolí… Na cestu se opět vydávám… Nakonec ji sama jít musím. Nikdo tu není, kdo by ji se mnou sdílel. Nikdo tu není, kdo by ji se mnou prošel. Nikdo tu není…
S kým mluvit mám, komu sdělit své utrpení? Vím, že i pravý opak může být, i štěstí může přijít. Ale s kým jej mám sdílet? Pomozte, prosím…
Smrt je jistota života… Někdy ji žádáme, aby nás na pokoji ještě dlouho nechala, někdy zas ji prosíme, aby přišla, pomohla nám. Prosím, ať zkrátí moji bolest, prosím jí a ona nepřichází…
Zlý hlásek, škodolibý, který v hlavě občas mi zazní, mi našeptává. Špatné rady mi dává, sama prý život si mám vzít… Klid pak mít. Jenže to neudělám, není to tak správné… Pokud tím utrpením projít mám, projdu jím, žádat budu stále, ale na život si nesáhnu. Prosím o vysvobození… prosím o záchranu… prosím o svobodu… prosím o volnost… prosím o chvilku míru… prosím o štěstí… které však nepřichází…
Hledám, stále jen hledám… utrpení se mě drží…
Strach, mým prokletím je!
Miluji a dávám… miluji a žádám… miluji a ptám se…
Snad… snad… prosím… žádám… hledám… bojím… a sním své krásné sny… znovu prosím…