Skála osudu

Došla jsem až na okraj skály, stojím na samém útesu a volám: "Vzdávám se. Tak dobře. Vzdávám se ti. Slyšíš mě? Osude, vezmi si mě. Podřizuji se jen tvé vůli. Jsem tady jen, abych splnila tvé přání..."
Ode dna se ozývá ozvěna, leč má slova jsou i tak bez odezvy. Stojím tam připravená, odevzdaná, odhodlaná, bezmocná...
Ale něco vám prozradím. Volejte! Křičte! Řvěte! Ale nikdo vám neodpoví. Osud si s vámi zahraje natolik bolestivou hru, že vás nezabije. Nechá vás žít bezbarvé, jen jako stíny matně připomínající lidi. Tak průzračné, že vás ostatní téměř nevidí. Tak malé, že o vás ostatní zakopávají. Ale zároveň tak těžké, že vaše trápení neunese nikdo jiný. A to je ta hra. To je ta jeho odpověď: "Pomož si sám!!!" I v přírodě přece přežijí jen ti silní.
Po čase se opět vysvobodíte z temných pout a zjistíte pravdu. Osud vám vlastně pomohl. Jste teď mnohem silnější než kdy předtím. Jste více poučenější, chytřejší...máte zkušenosti. Važte si toho. A to i přesto, že každého z nás potká ten okamžik, kdy stojíme na kraji útesu. Málokdo z nás má totiž tu odvahu doopravdy skočit. Ale vlastně to není odvaha. Je to ta zbabělost. Odvahu prokážete jen tím, že se opět otočíte a postavíte se svým problémům čelem. Sejdete do údolí. Máte celý život, aby jste se to naučili. Tak do toho.