Branka ke štěstí

Vidím branku. Za ní další, větší branky. Tam někde v dálce jsou určitě. Ale ty mě teď nezajímají. Já chci pouze tu vepředu. Mířím k ní. Přibližuji se k ní. Cítím, jak se jí dotýkám poprvé. Už zbývá pouhý krok a projdu jí. Do chvilkového světa štěstí...
Pak náhle... Nemůžu pokračovat, bolestí klesnu na kolena a země se se mnou točí. Svět se se mnou točí. Já se točím... Nevnímám... Pak otevírám oči. Vím, že jsem se probudila k brance zády. Vím, že jsem ztratila správný směr. Musím hledat novou cestu. Nechci se vydat špatným směrem. Až se opět otočím, původní branka tady bude stále. Ale já tuším, že už jí projít nemohu. Musím najít novou, která tam na mě někde za obzorem čeká. A kolem této projdu. Půjdu vedle ní, ale už se jí nedotknu. Je uzamčená. Nedotknutelná...
Pokračuji v cestě, i když nevím, co mě opět čeká. Kdo ví, jestli někdy dojdu k té další. A taky nikdo neví, jestli vůbec někdy šťastně dojdu k té poslední. A konečně ji odemknu…