Buď ideální

Už klasik napsal, že nejbolestivějším pádem je pád ideálu. Ideálu našeho i ideálu těch, které jsme k sobě přijali. To první je bolestivější a přirozená snaha vyhýbat se bolesti, nás vede k tomu, že ve svém oku nevidíme kládu a v oku druhého vidíme i třísku. Anebo, chcete-li, je pro nás mnohem jednodušší nutit druhého zametat před jeho prahem než si uklidit vlastní dvoreček.

Zdá se mi, že věta "buď ideální" má své kořeny už v naší výchově. Tady jsme totiž především hodnoceni za svůj výkon. Výkon měřitelný a viditelný. Že to podstatné je to, co vidět není, nechápeme. A tak často škodíme sobě i druhým, protože se neumíme tolerovat. Plísníme i to malé, usměvavé dítě, když neusedne na nočníček v době, kdy je to " ideální". když nechce spát, když je to "ideální". Svému protějšku vyčítáme neumyté nádobí, když právě "ideální" je, umýt ho po obědě. Jinými slovy, vyčítáme světu, že není "ideální" a přitom ten ideální svět stavíme sami. A když se tomu druhému za cenu obrovského sebezapření podaří náš ideál naplnit, ihned si zase najdeme jinou oblast, ve které zase moc "ideální" není.

O co vlastně jde? Proč to děláme? Proč věta "buď ideální" jen kvete a zdá se být věčná?

Protože v ní ani tak nejde o toho druhého, nýbrž o nás samotné. Vnější svět je naším zrcadlem. A když v něčem selháváme, tak si to neumíme přiznat. Přiznáváme to tím, že trápíme druhé. K pochopení věty "buď ideální" stačí jen málo. Nevěříte? Tak si vzpomeňte, kdy jste někoho za něco plísnili a za co. No a to je hluboce zakořeněno v nás. Jen si to nechceme přiznat. S tím něčím nejsme sami v sobě srovnaní. Po druhých chceme, aby byli "ideální" tak, jak bychom si přáli být ideální my.

Nevidíme kládu ve svém oku. V oku druhého vidíme i třísku ze stejného stromu.