Jen vzpomínky...

Z ticha na mě promluvily tóny kytary a připomněly mi jeho hlas. Vždycky byl tak nádherně odhodlaný, i tak sladce nesmělý.. A právě ta jeho nesmělost mi tak chybí. Už mi nemá kdo říct před večerem, že mě má rád a že na mě myslí…
Mezi mými prokřehlými prsty tančí tužka a nad kusem papíru pláče své nesmyslné verše, a já koukám skrz nahé větve na to prázdné místo, kde stával a trpělivě čekal, až se k němu vrátím po dlouhých nocích, pohladím ho po vlasech, letmo dotknu rtů a půjdu s ním vstříc novým dnům. Teď už by na mě nepočkal.
Teď čekám já, kdy zase zaslechnu šum těch křídel, na kterém mi odletěla lehkost jeho polibků, … a jen domnění, že je tady, …se mnou.
Tak moc to bolí, když ho vidím tam stát , procházet.. Vždycky je tak nevinný, když na něj koukám skrz to sklo v mém pokoji. Ale on to neví. Neví, že na něj zírám a snažím se zadržet ty vodopády slz, deroucí se z mých očí…

…A už se to nikdy nedoví…