Vánoční přání

Miluji Vánoce. Vždycky jsem je milovala a slíbila jsem si, že se pokusím vyrůstat pomalu a nezapomenu se na ně těšit. Mám úžasné rodiče, ačkoli měli oba dva náročnou práci, která nebyla příliš dobře finančně ohodnocena, vždycky se snažili dát nám to, po čem jsme opravdu toužili. Dnes už vím, že tím nejhezčím dárkem není nic, co září jako démanty. Tím nejlepším, co smíme dostat, je štěstí zabalené do rozličných okamžiků, ve kterých je nám přáno být s těmi, které milujeme.
Nikdy nezapomenu na ten pocit štěstí, kdy jsme bývali pohromadě. Maminka nás ráno budívala tak, že nás, mě a bratra, celé zulíbala a vyháněla z postelí, protože je přeci důležité nastrojit stromeček, aby měl kam Ježíšek večer položit dárky. Vždy jsme se s bráchou hádali, kdo umístí na samou špičku stromku vánoční hvězdu. Kdo rozsvítí světýlka a kdo vydrží nejíst, aby nám k večeru neuteklo zlaté prasátko. Celé dopoledne jsme koukali na pohádky a byli obzvláště hodní, co kdyby se náš Ježíšek někam zatoulal a my nedostali nové sáňky, knížky, panenky a autíčka….
Pamatuji si, jak jsem se vždycky těšila, až maminka s tátou rozbalí mé dárečky, pokaždé tam sice na maminku čekalo mýdlo a na tátu ponožky rozličných barev ( žluté, červené či hnědé), které má táta dodnes, nikdy je nevyhodil a dokonce si pamatuji, že je chudák i nosil, abych měla radost:-)
Když začala v televizi večerní pohádka, s bráškou jsme obtěžkaní všemi těmi dárky, dětskými lyžemi, nafukovacími balóny, šatičkami pro všechny mé panenky Barbie, které měly garderobu větší než já a mnoha jinými hračkami, usedli do křesel a probreptali celou pohádku. Táta si musel obléct své nové ponožky a maminka se nalíčit svou novou rtěnkou, kterou ji bráška, v těch nejzářivějších barvách růžové, pravidelně kupoval:-)
Mé vzpomínky mi nikdo nikdy nevezme. Nosím si je v srdci celým svým životem. Už jsem dospělá, letos se blíží mé dvacáté čtvrté Vánoce. Spousta věcí se změnila, v mých tajných skrýších chybí zabalené barevné ponožky a voňavá mýdla. Vím, že letošní Vánoce neobejmu své dědečka, vím, že i pro babičku bude všechno těžší, poprvé za těch čtyřicet pět let nebude na štědrý večer usínat vedle svého manžela, kterého tak milovala. Slíbila jsem jí, že si s ní letos zazpívám koledy já, uvařím ji její oblíbený čaj, který děda vaříval a večer uložím a políbím na dobrou noc.
Také vím, že i můj táta bude slavit Vánoce jinde, s novou rodinou, zdalipak to všechno vydržím a u Vánočního stromečku se nerozpláču, první Vánoce bez něj. Děsím se toho, mám trošku strach, ale věřím, že bude šťastný, tak jako má maminka, která se snaží, aby zbytek naší rodiny ničím nestrádal. Mám trošku strach, vím, že i táta bude smutný, zdalipak si vzpomene, jak jsme spolu skládali vánoční básničky a pak posílali všem svým známým? Zdalipak si vůbec vzpomene….Mám tě tak ráda tati a ty to víš…
Ať tak či tak, miluji Vánoce, mám kolem sebe spoustu báječných lidí, které letos na Půlnoční mši potkám. Všechny pevně obejmu a na pár vteřin nepustím. Vychutnám si ten okamžik, moci se těch, které mám opravdu ráda, dotýkat. Tátovi zavolám a popřeji krásné svátky. Přemýšlím, že bych mu mezi Vánoční dárky zabalila nějaké zelené ponožky, ty tuším nikdy nedostal, tak ať rozšíří svou sbírku…A budu šťastná, jako každý rok. A nepřeji si nic víc, než ať jsou šťastní i ti všichni okolo. To je nejdůležitější, pokud jsme sami naplněni štěstím, smíme ho dávat dál….Tak krásné Vánoce...