ALE

ALE... ikdyž najdu někoho, komu věřím neznamená to, že vše bude najednou pryč. Člověk na řešení svých problémů musí pracovat, ale to jde špatně, když není vnitřně vyrovnaný a myšlenky při depresi říkají:
„ Vem si nůž, podřež si žíly, vždyť ty sama dobře víš, že to nebolí, že tě to jen pomalu unaví a usneš ... už se akorát neprobudíš – pokud se ti to podaří, jinak zbyde jen další jizva na spodní straně levého předloktí. “
Ale rozumově vím, že je to srabárna, že je to na nic, že jsou to jen špatné hlasy v hlavě – sice v některých částech podložené empíry, ale jinak nic než špatná slova uvnitř hlavy sžírající nitro. A tak ** po depce v horším případě zbydou malé šrámy, které se zahojí a v lepším případě nic víc než ty šrámy na duši, které jsou tak, jako tak stále v mém těle.
Někdy i pouhá myšlenka na smrt pomůže. Nejhorší je když věříte zrádci, to pak přijde taky ale, ale které nám říká,
proč já blbá, jsem jí to jenom říkala, nestála jsem o to, aby to došlo až k mé ** , kterou to samozřejmě zamrzí a vznikají hádky a nedorozumění a stále opakované fráze:
„ Slib mi, že nebudeš mít černé myšlenky a bla, bla, bla ... “ (bla = případné místní poznámky, měňící se dle situací)
stejně mé myšlenky tímto neovlivní. A nechci jí říci více o této části života, vím, že by mě nepochopila a jenom by to použila, jako argumenty, které třeba, tak občas ani nemyslí a proto jí to nemám za zlé.
Někdo mi kdysi – není to zas až tak dávno, řekl:
„ Neobviňuj ze všeho jen sama sebe, za všechno nemůžeš ty! “
Řekl mi to někdo, koho si vážím, někdo od koho cítím, že by mi rád pomohl, nejde jen o to, že mi to někdo řekne – to občas mohou být pouze slova,musíte to z toho člověka cítít z jeho ducha, z jeho výrazu, z jeho očí, z jeho reakcí etc. poté je to vážně opravdové. Můžete si říkat, můžete se ptát sami sebe, proč vám chce pomoci někdo, kdo vlastně by se o vás vůbec nemusel zajímat. Lepší je se tímto nezabývat a jestli si někdy někdo toto přečte , bude nad poslední mou myšlenkou přemýšlet a dojde k závěru proč, ať napíše nebo řekne - mě to stále zajímá.

Pár lidem bych dokázala říci hodně, možná i všechno, ale zatím to nedovolují mé bloky v hlavě, a proto znova přicházejí spousta ALE.
Dva andělé.
Zmínila jsem pár.........pár jsou dva, ale dá se to použít i jako několik (třeba do budoucna, třeba to pak bude víc lidí). Takže toho dalšího si taky moc vážím a asi je to v tomto případě lepší, dokážu lépe mluvit. Respektivě díky této mladé paní ještě žiju, minimálně mimo psychiatrii.
Nevím co se mi v hlavě bude míhat zítra, nevím co tam uvnitř bude bloudit za týden, za rok natož za delší čas, ale nevadí mi to. Jedno vím, chtěla bych dodržet slib ať by to stálo co by to stálo, co by to stálo, protože nedodržím-li, zklamu a to i svou duši, své podvědomí, které má malé světýlko naděje, ALE – zase další... ale já vím, že zklamu, že nezvládnu, že moje nitro bude silnější než já.
Když uvnitř člověka zemře duše, je tělo prázdnou schránkou a poté ALE nemá svou váhu, význam, není to zkrátka důležité slovo.
Jednu dobu jsem si také myslela, že mé světýlko vyhaslo, ale nebylo to tak.
...ale je všude, jenže záleží na jeho váze a na tom, kdo mu podlehne.

Nedávno, bylo mi řečeno:
„ Ty si zasloužíš víc! “
... já??? Stačilo by mi vybrečet se někomu na rameni, stačilo by, aby mě někdo, kdo ví o mých pocitech, někdo, kdo mě chápe, někdo, kdo ví třeba jen z pohledu a pár slov, že se něco děje objal a hned by bylo o něco lépe. Stačilo by mi, kdybych neměla takový strach, kdybych ho překonala, nebyla srab a řekla. Věděla bych komu říci, za kým přijít, ale nejde to. Mám strach, že bych si na to zvykla a kde bych poté hledala, ty co mi teď pomáhají?! Mám sto chutí zavolat si o pomoc, ale asi by to bylo zbytečný, stejně nevím, co bych měla říct a mám strach dát znovu své emoce najevo, dát jim průchod, otevřít zapečetěnou bránu, odendat pokličku hrnce, který je dusí a zabraňuje jim dostat se ven z pekla.
Jeden blbej dopis a .............. jaké to slzavé údolí ... Proč je pro někoho normální život, tak složitý? Proč není jednoduché to překonat? Proč jedna malá kapka dokáže vzbouřit celé moře? Proč, proč a zase jenom proč?
Jednoduchá otázka, ale o to těžší je odpovědět na ní. Našla jsem co jsem hledala.
...zasloužím si víc, jak jen mohu uvěřit, tak krásné větě, když sama sobě nepřeju ani to nejmenší – ŽIVOT?!
Proč nejde mi být k sobě hodná, proč jen to neumím?

Každý něco neumí, tak se s tím musím smířit – tak to je a tak to asi ještě nějakou dobu zůstane ... asi určitě ...

Deprese je svině,
jak to že nezlomí některé jiné?
Nepřeji šťastným lidem nic zlého,
ono by se mi to potom vrátilo...

pozn.: ** - v první polovině textu jsou místo dvou slov, které nechci zmínit.

PS: omluvte prosím pravopisné chyby, pokusím se je později opravit.Slibuji.