rozptylová loučka

ROZPTYLOVÁ LOUČKA

Ukrytá stromy kolkolem posázená hroby v samém srdci hřbitova ukryta.
Sedím před tímto pietním místem, jenž mě natolik uchvátilo. Zmůžu se pouze na graciézní pohled, neboť mi došla slova.
Na první pohled se světu zobrazil úkaz o osudu lidských duší. Musíme státi zamyšleni nad tím , co právě zříme. Hloubáme, kterétož ležící, spící bytosti tu leží rozsypány na vzpomínku svým milovaným, jací to byli lidé. Snící své sny, ba i kdoví jestli chtěli být zkoumáni mým okem. To však mi už nepoví…alespoň v brzké době nejspíše nikoliv.
Na ten druhý pohled již vidím svaté místo čtvercového tvaru velkého jako nejeden sportovní plácek. Celý nebeský obvod ohraničuje živý plot. Vpředu se vyjímá dlouhý kámen na němž odpočívají dary, kytice dokonce upomínkové předměty, říkající naším drahým, aby si vždycky pamatovali, že na ně nikdy nezapomeneme. Domov zesnulých kryje pouze tráva a jenom tráva, poněvadž se nesmí nic ničím označovat. Opozicí dlouhému kameni vyrostly dva dlouhatánské smrky, vypadajíc jako schody do nebe,bohužel nebo taky výtah do horoucího pekla. Mezi tímto osudovým rozcestím, stojí vysoký placatý kámen pyšnící se nápisem ,,mír“. Silné slovo na tvrdém kameni. Musíte se sami sebe ptát, jaký to nese význam. Mír po smrti? Proč mír nežije před smrtí ? Proč symbolizuje toto nepozemské bytí? Kdyby se uchoval mír před smrtí, nemusel by existovat po smrti, která by mnohdy z vlastní vůle nepřišla. Vítr ševelí, i to dodává na neklidné atmosféře. Veverky zbarvené ryšavě, černě, hnědě hopsají na těchto duších. Jako když ťapkají po celých mnoha prožitých letech osob, jež kdysi bývali téže z masa a kostí. Ptáci cvrlikají jako o život, jenže ten tu neprobudí.
Smrt je zlá, tak, že i kdyby byla krásná, přesto by umírali.