Pohled se slovy

... Ten pohled,
pohled co mě nutí dostat ze sebe emoce ven,
pohled, který vyjadřoval jasnou myšlenku,
pohled, který stále vidím, když zavřu své mokré oči,
pohled, co nutí mě přemýšlet nad situací, při které jsem nepřemýšlela, když se děla, což byla chyba, ale já nemohla, nešlo to, protože myšlenkové prahy byly posunuty,
byly posunuty do neznáma,
nebyly na správném místě,
nedaly najevo stop ve chvíli, kdy to bylo potřeba, kdy měly...

... a ta slova při tom pohledu,
slova jako: tragické, stačilo málo,
slova, která bych já nikdy sama nepoužila.

Bylo to kárání? Ne, to v ŽÁDNÉM případě! Možná pramenící z nitra duše, z nitra anděla.

Proč jen mi pomáhá?
Proč vlastně, když z toho nic nemá?
Leda dobrý pocit ... co ale na oplátku zmůžu já? Nic..... nic víc než se usmát, poděkovat a dát na čas pokoj.
Proč jen se tak dobře mluví s někým, kdo si nezaslouží řešit mé problémy, tedy pokud ho to „nenabíjí energií“ ...

Vlhké oči a v ústech slova cizího původu šeptajíc do tmy a prázdnoty, ty slova znějí:

„ Sîl vous plaît sauvez moi, je sais que vous pouvez, mais je sais aussi que je ne dois pas demander de vous! Je demande seulement la compréhension mais aussi c`est trop de bon âme. “