Stezka do neznáma...

Ticho.
Tma.
Někde v dáli zaniká poslední paprsek světla.
Kolem není vůbec nic.
Ani slunce se svými hřejívými paprsky, ani strom, s jehož listy si pohrává slabý vítr, ani jediný člověk, který by tě utěšil hřejívými slovy "Všechno bude dobré."
Co se to děje?
Jakoby se ti svět rozpadl na tisíce malých střepů a ty nemáš sílu a ani chuť je poskládat zase zpátky.
Uvnitř tebe řádí hurikán.
Utíkáš do dáli, ale přitom stále stojíš na místě.
Křičíš a naříkáš, ale z tvých němých úst nevyjde jediný zvuk, který by prorazil to hrobové ticho.
Slyšíš kroky, které tě pronásledují, otočíš se, a spatříš pouze svůj vlastní stín.
Slyšíš někoho plakat.
Rozhlédneš se, ale přes ponurou tmu nikoho nevidíš.
Zaposloucháš se a pak ti to dojde.
To pláčeš ty.
Utíkáš před sebou a před světem ještě dál do této hrozné tmy a prázdna.
Padáš do hluboké propasti a tvé vlastní já ti odmítá hodit provaz, abyses dostala zase zpět. Protahuješ ruku do prázdna, snažíš se něčeho dotknout, ale nic, než tmu a prázdno nenahmatáš.
Chtěla bys odtud pryč?
Nebo sis to tak sama přála?
Ani nechceš být šťastná, neznáš jiný pohled, než pohled utrápené osoby, co nenávidí život, za to, co jí provedl.
Tvá slabá duše nemá chuť bojovat s problémy a tak se uvrhne do svého vlastního vězení při prvním klopýtnutí.
Není to život, který ti ubližuje, ale ty sama.
Ty sis tohle všechno vytvořila, děje se to uvnitř tebe a ty odmítáš otevřít oči a spatřit to, co vidět nechceš.
Život není nelítostný, ale je to krásné místo, krásnější, než ráj v nebi.
Tady se dopustíš chyby a dostaneš druhou šanci.
Život ti nabízí pomocnou ruku každou chvíli, tak za co ho tak nenávidíš?
Podívej se na svět očima šťastného člověka, přestaň se litovat a uvědom si, že máš víc, než si zasloužíš!
Je jednoduché při prvním zklamání vzít nůž a podřezat si žíly, ale co s tím zkusit bojovat? Neproklínat hned vše okolo, nesvádět to na život a na lidi okolo, ale zkusit mít svět ráda!
Jen se na sebe a na ostatní usmát, vyjít z tmavého pokoje na denní světlo, spatřit svět takový, jaký skutečný je!
Nezkreslovat si ho do tmavé podoby, ale uvědomit si, co všechno nám život dal!
Už jenom, že jsi ten život dostala.
Máš tělo, pět smyslů, spoustu možností a lidí okolo sebe. Tvé tělo je nejdokonalejší předmět na zemi, když se řízneš, rána se zahojí. Dokážeš milovat, chtít, znát, umět... Připadá ti to málo?
Dělat ze sebe chudinku, které život tak ubližuje, je sobecké.
Každý má problémy, ale nikdy to není nejhorší.
A kolik krásných věcí jsi zažila a nikdo na světě není, kdo by každý den neprožíval aspoň jednu krásnou chvilku.
Žádný problém není tak hrozný, abyses o tohle všechno připravila!
Sama to znám, něco se stane a člověk nemá chuť žít.
Chce mít špatnou náladu, chce se trápit, ale co z toho budeš mít?
Vždy se všechno spraví.
Někteří, kdo to teď čtou si možná pomyslí, že si na něco hraju, že ze sebe dělám chytrou, ale to je jenom text. Nemusíte ho brát vážně, můžete mě zasypat nadávkami v komentářích, ale tohle je můj názor a myslím si, že je sobecké si podřezávat žíly a pak se chlubit jizvami ostatním, aby tě litovali. Musíme jít až do konce i přes všechny bolesti a zklamání. Vždyť co tě nezabije, to tě posílí. Můžeš být nejšťastnější člověk na světě, pokud budeš chtít!