Ten, který znal pravdu — 4. kapitola

Zkontroloval svůj plán cesty, který mu vytiskla ta paní u počítače na hlavním nádraží. Byl už dávno za polovinou, což ho těšilo, ale stále mu do Kramazova zbývaly více než tři hodiny. Jednu pojede, další pak bude muset čekat na spoj a teprve po dalších šedesáti minutách cesty bude v cíli. Jak zdlouhavé.

Grahamův stupeň mrzutosti dosahoval maxima. Víc už nevrlý ani být nemohl a hrozilo, že se nechá unést a provede nějakou hloupost. Pravá půlka těla ho silně pobolívala, což mu na náladě taky nepřidalo.

Když ho průvodčí vyzval, aby předložil svou jízdenku, dnes už po páté, málem se na něj rozkřičel, co si to dovoluje a jestli ví, s kým mluví. Stihl se naštěstí včas zarazit a kartičku mu pouze velitelsky hodil se slovy: „Tady ji máte,“ které procedil zuřivě skrz zuby. Probodl průvodčího tak nebezpečným pohledem, že se ten chudák nezmohl oponovat. Vrátil kartičku a odcouval uctivě vzad.

Graham měl opravdu špatnou náladu. Celou hodinu se ve vlaku mračil na prázdné sedadlo před sebou. Kdyby nebylo připevněné šrouby k podlaze, jisto jistě by s křikem uteklo pryč.

Cestujících ubývalo, ochladilo se.

Pátá, tentokrát už poslední přestupní zastávka, byla nejmenší ze všech. Tvořil jí pouze drážní domek, zamčený na zámek, jedno nástupiště a vetchá stříška nad jednou lavičkou. Kde nic, tu nic. V dálce stálo několik osamocených rodinných domů. Kdo asi žije na tak opuštěném místě?

Na lavičce seděl stařec, hlavu měl zakloněnou dozadu a zdálky vypadal jako mrtvola, zblízka bylo slyšet jeho tiché chrápání. Graham si sedl na lavičku co nejdál od něj. Pomalu k němu dolehl odporný puch podobný zkaženému zelí, měsíc nošených ponožek a pálence.

„To je nechutné!“ neudržel se a vykřikl.

Muž se probudil a nechápavě na něj hleděl. Jednou dvakrát popotáhl, utřel si slinu, co mu ve spánku stékala po zarostlé tváři, do rukávu a zeptal se: „Co?“ Zkřivil tvář do podivné grimasy. Měl sípavý hlas. Druhou rukou si protíral oči.

„Vy přece!“ odsekl Graham znechuceně, když zhlédl celé to odporné představení.

„Proč?“ podivil se nechápavě stařec.

„Podívejte se na sebe, jak vypadáte, jak smrdíte!“ opřel se do něj Graham. „Jste odporný!“

Muž se rozchechtal.

„A navíc jste opilý,“ dodal chlapec.

„Ano, možná jsem,“ přiznal stařec pobaveně. „Ale je lepší být v mém věku opilý a smrdět, než mít, tak mladý, ďábla za zády,“ šklebil se.

Graham sebou trhl, jakoby se dotkl horké žehličky a spálil se. „Co tím myslíte?“

„Ale vždyť ty víš moc dobře, co myslím,“ pokyvoval stařec hlavou a vpíjel se do mladíka pohledem. „Co ty mi můžeš vyčítat? Nejsi žádné neviňátko.“

Graham vyskočil na nohy. Vřelo v něm vzteky. „Nic o mně nevíte,“ zasyčel.

„A ty nic o mně. Tak nesuď knihu podle obalu,“ opáčil muž. „Nemáš něco k jídlu?“

Graham vylovil z tašky svačinu, kterou mu připravila hodná kolegyně z úřadu a hodil jí starci, který jídlo chvatně chytil a rozbalil z ubrousku. Krajíc chleba se sýrem ho očividně potěšil. „Díky. Už dva dny jsem nic pořádného nejedl.“

„Vy jste magyk?“ zeptal se Graham. Zamračeně ho pozoroval, ale pak si přeci jenom sedl zpátky na lavičku.

„Býval jsem, býval,“ pokýval hlavou. Hladově se zakousl do chleba a přežvykoval. „Když jsem byl stejně starý jako ty, měl jsem hlavu plnou ideálů, jak změním svět. A podívej se, jak jsem skončil,“ zasmál se hořce s plnou pusou rozžvýkaného sousta. „Ale ne, nestěžuji si. Jsem pro ty hajzly bezvýznamný, tak mi dají pokoj. Nemám rodinu, nemám domov, můžu si chodit kam chci, dělat co chci, jsem vlastně nejsvobodnější člověk na světě. Nemám pána jako ty. Nikdo mi neříká, co mám dělat. Nemusím nikomu sloužit.“

„Nejsem ničí sluha,“ ohradil se Graham. „Co jste tím myslel, to, o tom ďáblovi?“

„Nedělej, žes to nepochopil, to bys mě rozesmál, chlapče. Vždyť ty moc dobře víš. Hned jsem si toho všimnul. Prodal jsi duši peklu! Nemám pravdu?“

„Nenazýval bych to peklem.“

„Tak jak?“

„Netuším,“ přiznal Graham. „Ale jestli to je peklo, pak přece musí být i nebe. A jestli existuje ďábel, musí být i bůh.“

„To si opravdu myslíš?“

„Nezbývá mi než doufat, věřit ve spásu,“ ušklíbl se Graham. „Vždyť přece neexistuje čisté dobro ani čisté zlo. Veškeré bytí funguje díky křehké rovnováze mezi nimi. Přímá úměra, něco za něco. A pokud nebudu spasen, o kolik horší to pak ještě může být?“

„To mi pověz ty! Nikdy jsem neměl odvahu překročit tu hranici mezi tímhle a tamtím. Příliš brzo jsem se přesvědčil, že se lidem nevyplácí hrát si na boha, že není dobré dotýkat se slunce, protože jeho zář rozpustí vosk a tvá pomyslná křídla se rozpadnou. Ale vždyť ty sám to znáš.“

„Co se stalo?“

„Lidé začali umírat. Lidé, kteří umřít neměli.“

„Proto jste se stal alkoholikem?“

„Ano. Jak jsi to poznal?“ podivil se muž upřímně. „Jde to tak vidět?“

Graham přikývl. „Pomáhá to?“

„Vlastně ani ne. Jen na chvilku.“

„Stojí to teda za to?“

„Ale ano, každá troška dobrá,“ povzdechl si muž. „A co ty? Ty jsi tu hranici překročil, že? Musíš být vážně dobrý.“

„Nejlepší,“ opravil ho Graham. „Ale nepřekročil jsem jí. Spíš bych řekl, že stojím na rozmezí. Jednou nohou tady a druhou tam.“

Stařec se pobaveně ušklíbl jeho poznámce. „Tak mi tedy pověz – kdo jiný by to měl vědět – je bůh? A pokud ne, je alespoň ďábel?“

Graham se zamyslel. „Nemůžu vám odpovědět,“ řekl po chvilce, „protože to nevím. Zatím. Jednou to zjistím. Už jsem obětoval příliš, abych teď přestal.“

„Stálo to za to?“

„Ne. Možná.“

„Tak přestaň dřív, než bude příliš pozdě.“

„Přestanete vy pít?“ zeptal se Graham.

Muž se usmál. „Ne, myslím, že ne.“

„Stejně tak nemůžu přestat ani já, dokud nenajdu všechny odpovědi. Nepřestanu, dokud nezjistím pravdu.“

„Jsou okamžiky, kdy je lepší žít ve lži,“ připomněl muž. „Chceš se stát bohem.“

„Tohle není ten případ,“ ubezpečil ho Graham.

„Kolik musí člověk zaplatit za odpovědi?“

„Všechno,“ odvětil mladík.

Z dálky zaslechl přijíždět vlak. „Slíbíš mi něco?“ požádal stařec.

„Záleží na tom co.“

„Až najdeš odpovědi, přijdeš mi je říct?“

„Slibuji,“ usmál se Graham. Tiše ale zapochyboval, zda bude schopen slib dodržet.

„Budu tu na tebe čekat.“

Vlak zastavil a Graham nastoupil. Cestujících bylo málo, vagón byl téměř poloprázdný, takže si mohl vybrat místo u okýnka, a když se vlak zase rozjel, pozoroval jak stařec mizí, s ním i lavička, přístřešek a drážní domek.

Ďábel za zády? Spíš ďábel ve mně.

Adele, slyšíš mě?

Ano, má lásko.