Ten, který znal pravdu — 5. kapitola

Byl podvečer, sedm hodin, šestnáct minut, třicet pět sekund, když Graham vystoupil z vlaku na druhém nástupišti v Kramazově. Byl překvapen, město se zdálo větší, než předpokládal. Rozkládalo se mezi dvěma kopci, v úrodném údolí, kterým protékala řeka, přes níž vedl železniční most. A jestli se nezmýlil, zahlédl cestou z okýnka i několik paneláků.

Graham se vydal ulicí, jež považoval za hlavní, do kopce. Vytáhl z tašky instrukce, které mu udělili v úřadě. Měl kontaktovat poručíka M. Procházku na místní policejní stanici a s jeho pomocí zatknout kramazovského vraha, pokud možno živého. Jenže jak se tam má, sakra, dostat? Neznal to tu. Rozhlédl se kolem dokola, ale nespatřil živou duši, která by mu mohla poradit. Lidé se báli chodit ven kvůli vrahovi, který tu řádil a mohl kdykoliv zaútočit znovu.

Vystoupal do kopce, a když se propletl bludištěm uliček, ocitl se na náměstí. Některé výlohy zdejších obchodů svítily žlutě. Zářivka v samoobsluze vedle kostela (říkalo se jí U Kostelíčka) strašidelně poblikávala. Ale ani tady nebylo jediného živáčka, kterého by se zeptal na cestu. Zahradní restaurace, jindy plná k prasknutí, zela prázdnotou. Zavřeli.

Proč jen mu k instrukcím nepřidali i mapu? Právě teď by se mu velmi hodila.

Za rohem radnice, stojící v čele náměstí, se vynořil muž. Šel pomalým, jistým krokem opilého a vedl kolo. (Pozorujete-li někdy opilého člověka, nelze si nevšimnout jeho zvláštní chůze, pomalé, rozvážné, opatrné, protože každý krok může být poslední a nešťastník se poroučí k zemi.) Nebo lépe řečeno se o něj opíral, jinak by totiž určitě spadl. Několikrát se pokusil na kolo nasednout, když se ale pokaždé povážlivě naklonil ze strany na stranu a hrozil mu pád, raději od svého nápadu opustil.

Graham zamířil k němu, neměl na vybranou. Opilec si ho nejdříve nevšiml, proto když na něj chlapec promluvil, polekaně nadskočil.

„Prosím vás,“ řekl Graham. Muž si ho podezřívavě prohlížel. Kdokoliv mohl být vrahem. „Jak se dostanu na policejní stanici?“

Muž se zamyslel, způsobovalo mu to nejspíš potíže. Trvalo delší dobu, než odpověděl: „Musíš támhle do kopce, za friťákem se dáš doprava kolem hřbitova, pak dlouho rovně, před knihovnou doleva a jsi tam. To poznáš, mají tam nápis jako tele,“ mumlal pomalu, dával si načas.

„A co je to ten friťák?“ podivil se Graham. V mysli mu naskočila představa obrovského fritovacího hrnce plného hranolek v prskajícím oleji, okamžitě ji zaplašil. Jak hloupé!

„No přece krematorium,“ vysvětlil muž tónem, jakoby se bavil s omezeným pitomcem. Bez rozloučení se odkolébal pryč.

Graham zamířil směrem, jaký mu muž ukázal a po půl hodině ostré chůze, kdy nepotkal ani človíčka (takže byl celkem vděčný i za toho opilce), dorazil opravdu k policejní stanici. Cesta kolem hřbitova působila hrůzyplně, ale on se nebál, mrtví netančí.

Muž měl pravdu. Policejní stanice byl obrovský dům se zašedlou omítkou a rovnou, nejspíš plechovou střechou. Už z dálky zářilo černé grotesk písmo. V několika oknech se svítilo, protože slunce zapadalo za obzor a začalo se smrákat.

Graham vešel dovnitř hlavním vchodem, zamřížovanými dvoukřídlými dveřmi. Zdi v prvním patře byly obloženy mramorovými deskami, které měly ošklivou budovu zkrášlit, neúspěšně. Na recepci seděl mladý policista. Četl si v časopise příliš klidně a znuděně, přestože po městě pobíhá nebezpečný sériový vrah. Ani nezvedl hlavu, když slyšel zavrzat dveře a koutkem oka zahlédl přibližující se postavu. „Co si přejete?“ zeptal se nepřítomně.

„Rád bych mluvil s poručíkem M. Procházkou,“ odpověděl Graham podrážděně. Nelíbil se mu jeho přístup k práci.

Mladík v uniformě zvedl hlavu od odborného článku porovnávajícího dvě motorky. „A co mu jako chceš?“ zeptal se vyzývavě, prohlédl si Graham od hlavy po pas, protože zbytek mu zakrýval pult. Viděl jen otravného kluka o něco mladšího než on sám.

Graham zašmátral v tašce a položil před policistu svůj odznak. Logo s jednorožcem v kruhu tvořeném z hada zakousnutého do vlastního ocasu zapůsobilo jako výbuch bomby. Vyskočil ze židle a časopis hodil do kouta. „Já-já,“ zakoktal a zasalutoval podle předpisů, „netušil jsem, že...“

„Zavedl bystě mě, prosím, za poručíkem M. Procházkou?“ přerušil ho Graham netrpělivě.

„On už šel domů,“ vyhrknul policista.

„Tak ho zavolejte zpátky,“ poručil Graham. Bavil se peskováním toho chudáka, po namáhavém dnu si potřeboval zlepšit náladu, nejlépe na úkor druhého člověka.

Mladík se vrhnul k telefonu a zběsile začal vytáčet čísla, zatímco se Graham tvářil schválně nedočkavě a podrážděně bubnoval prsty o pult.

O pár vteřin přiběhla z druhého patra posila zavolaná na pomoc mladíkovi. Další uniformovaný, o něco starší, nejspíš vyšší hodnosti. Začal se Grahamovi okamžitě omlouvat, že ho nečekali, že kdyby věděli, že přijde, přivítali by ho bez-po-chy-by (hláskoval) slavnostněji a že je to velmi mrzí. Také vyslovil naději, že se na ně za to snad nezlobí, na což Graham reagoval nic neříkajícím odfrknutím. Policistovi tuhla krev v žilách. Stál v pozoru, bílý ve tváři a slabě se třásl před úředníkem z hlavního města. Věděl, že jsou mocní a vlivní, znepřátelit si nějakého rovná se sebevraždě.

Nabídl aspoň kávu, což Graham přijal a odešli spolu do druhého patra (pro veřejnost běžně nepřístupného), kde se usadili v neútulné odpočívárně či kuřárně. Policista dal vařit vodu ve vedlejší kuchyňce, zatímco kradmými pohledy kontroloval úředníka pohodlně usazeného na pohovce v rohu u nízkého stolku. To bude zas... myslel si v duchu a modlil se, aby vše dobře dopadlo.

Graham si prohlížel místnost. Uprostřed stál dlouhý plastový stůl a u něj osm židlí. Jedna pro Sněhurku a zbytek pro trpaslíky. Zdi hyzdily obrazy neznámých krajin od nic neříkajících umělců, ne moc povedené. Na parapetu u okna trůnily dva oprýskané a otlučené květináče, ve kterých se vyjímaly dvě ošklivé rostliny natahující se za sluncem. Venku však už byla téměř tma.

Policista za pár minut přinesl kávu v nečekaně elegantním šálku. Pravděpodobně je měli přichystány pouze pro návštěvy podobného typu. Pak nevěřícně sledoval, jak Graham sype do hrníčku – hezky jednu po druhé – osm lžiček cukru, takže už to nebyla káva s cukrem, ale cukr s kávou. Policista mu nabídl cigaretu, když odmítl, nezapálil si ani sám.

Graham za zavřenými dveřmi slyšel ruch, tlumené hlasy a spěšné kroky. Policejní stanice oživla zaměstnanci vracejícími se chvatně z domovů, kam nejspíš dorazili na okamžik, aby se zase rychle vrátili do práce. Byl teprve v půlce svého šálku, když se dveře prudce otevřely a dovnitř vpochodoval ani ne čtyřicetiletý pohledný muž, rudý spěchem. Snažil se potlačit lapání po dechu, na první pohled bylo jasné, že běžel. Vykročil ke Grahamovi. Tři kroky před ním se postavil do pozoru a zasalutoval.

„Poručík Milan Procházka,“ ohlásil se nejistým hlasem. Tenhle kluk má být úředník z hlavního města?

Graham mu podal odznak, kde bylo jeho jméno, hodnost i fotka. „Jsem opravdu státní pracovník,“ ujistil policistu. Nemusel se ani obtěžovat zkoumáním jeho myšlenek. „Posaďte se,“ vyzval ho domácky, přestože sám byl návštěva, ukázal na křeslo a usrkl další doušek cukru s příchutí kávy. „Přestaňte s tou vojenskou maškarádou,“ dodal, „nemám to rád. Říkejte mi, prosím, Graham.“

Poručík M. Procházka se zaraženě usadil do nabízeného křesla, vrátil zahanbeně odznak svému majiteli a omluvně řekl: „Byl jsem jen překvapený, že někdo tak mladý jako vy pracuje pro vládu.“

„Na věku přece nezáleží,“ odvětil velkodušně Graham. Prohlížel si pozorně policistovu tvář. Byl to pohledný muž, v mládí nepochybně krasavec, který neztratil ani teď nic z kouzla své osobnosti. Jen v jeho tmavé hřívě se sem tam objevil šedivý vlásek. Graham nemohl tušit, že se tam ocitly teprve nedávno a než půjde vrah za mříže, pár jich ještě přibyde. Poručík měl velký nos (co nerušil jeho příjemnou tvář) a nad ním zářil pár světle hnědých očí, docela uzounkých.

Policista, co připravoval kávu, chvatně odešel a nechal je o samotě.

„Vážně nás mrzí, že jsme vás řádně nepřivítali,“ omlouval se poručík. „Nečekali jsme, že ještě dorazíte. Měl jste přijet v úterý, a když jste se neobjevil ani včera, mysleli jsme si, že si to na úřadě asi rozmysleli a nikoho nám nepošlou.“

„Zaspal jsem,“ přispěchal Graham s vysvětlením. Poručík si odpustil poznámku, jak může někdo zaspat dva dny. „Měl jsem dojet už dopoledne, ale vyskytly se nepříjemné komplikace na trati, takže se cesta vlakem poněkud protáhla,“ dodal.

Tentokrát se poručík nezadržel a vyhrknul: „Já myslel, že putujete po větru,“ uvědomil si, jak hloupě to muselo znít. „Myslel jsem tím, že létáte,“ omlouval se. „To mi alespoň tvrdil jeden magyk, kterého jsem kdysi potkal. Ale asi si ze mě dělal legraci. Vy jste magyk?“

„Ano, jsem,“ přikývl Graham. „Nelhal vám. Opravdu většina magyků putuje s větrem, jak vy to nazýváte létáním, což není úplně přesné. Ale já se při tom pokaždé nachladím, takže dávám přednost spíše přízemnímu způsobu cestování. Jistě chápete, že rýma není příjemná,“ vyprávěl Graham (stejně srdečně, jako Líza Doolittle, když vyprávěla o své nemocné tetě). Dopil šálek.

Poručík pokýval hlavou, přestože nikdy neletěl, ale rýmu dobře znal. Trápil se s ní každý podzim.

„Pozvěte, prosím, své kolegy dovnitř,“ navrhnul Graham, „rád bych se dozvěděl něco víc o případu.“

Poručík vstal a šel otevřít dveře, za kterými vznikl rázem obrovský ruch. Tajně poslouchali. Teď se mohli přetrhnout, aby se rozutekli a předstírali nějakou jinou, docela nevinnou, činnost.

„Pojďte sem,“ okřikl je přísně poručík. Dobře věděl, co předtím prováděli. „Chováte se jako děti,“ napomenul je šeptem. Hlasitěji dodal: „Přineste všechny materiály k případu.“

Do místnosti se postupně nahrnulo dvacet mužů, kteří nanosili na stůl před Grahama pět tlustých složek (poslední byla nejtenčí), pět obětí. „Je tu všechno,“ vysvětloval ten, který předtím připravoval kávu, říkali mu Irving, „fotky z místa činu, soupis nalezených věcí, výpovědi svědků, rodičů, několika podezřelých, výsledky pitvy, různé expertízy, detailní profil všech obětí i psychologický portrét pachatele a spousta dalších materiálů“

„Přesto jste vraha pořád nezadrželi,“ konstatoval suše Graham. Policisté si vyměnili pohledy, někteří sklopili zahanbeně hlavu, jiní se zakabonili. Jak se jim ten kluk opovažuje cokoliv vyčítat?

„Správně,“ souhlasil poručík poraženě. „Nenechává za sebou vlastně žádné stopy, žádné otisky, vzorky DNA nesouhlasí s naší databází, vlastně nemáme nic,“ povzdechl si. „Navíc tu pořád čmuchají novináři a pátrají po senzacích. Veřejnost nás má za neschopné idioty.“

Graham neodpověděl. Teprve po chvíli ticha řekl: „Ušetřete mě těch zbytečných detailů,“ ukázal na složky, „a řekněte mi jen to nejdůležitější,“ požádal.

Všechny pohledy se obrátily k Irvingovi, který nasuchu polkl. „Proč vždycky já?“ ohradil se, ale to už ho kolegové vystrčili z řady.

„Takže tedy,“ začal Irving, odkašlal si, protože mě nervozitou stažené hrdlo. „Takže tedy,“ zopakoval a rozhovořil se, „ty vraždy začaly asi před šesti týdny.

První oběti bylo, myslím, devatenáct. Vrah jí zabil, když se pozdě v noci vracela od svého přítele. Druhý den ráno jí našla jedna paní, když venčila svých šest psů. Okamžitě volala nám a my hnedka přijeli. Mysleli jsme, že to musel být nějaký úchyl. Pochopil byste, kdybyste ji viděl. Byla nahá a pořezaná po celém těle. Jenže pitva ukázala, že znásilněná nebyla. Tak jsme si posvítili na jejího kluka, od kamarádek jsme zjistili, že měli divoký vztah, hádali se, rozcházeli, pak zas dávali dohromady, pořád dokola. Samozřejmě se přiznat nechtěl. Jenže pořádné alibi na tu noc taky neměl, tak jsme ho zavřeli do vazby. Případ vyřešen. Bylo to jasné: Zase se pohádali, tak jí ve vzteku zabil a chtěl jen odvést naši pozornost.

Asi týden potom našla pošťačka u popelnic mrtvolu. Osmnáctiletá holka, nahá, pořezaná, nebyla znásilněná, žádné stopy. Úplně stejně jako předtím, a ten kluk nám celou dobu seděl pod zámkem. Samozřejmě jsme ho museli pustit. Byla to milá holka, já ji znal. Hezká, usměvavá, je jí škoda. Všichni ji měli rádi, žádní nepřátelé.

Tři dny po tom našla parta děcek další tělo, tentokrát v místním skate parku pod U rampou. A zase – devatenáct let, nahá, pořezaná, žádné stopy. Žádní svědkové, nikdo si ničeho nevšiml. Ta holka byla celou dobu s kamarády. Domů to měla asi dvě minuty, tak šla sama.

Lidé ve městě se začali bát. Jenže my pořád neměli žádné důkazy, abychom někoho usvědčili, natož zavřeli. Některé holky si ze strachu přebarvily vlasy na hnědo. I když musím uznat, že Janě to teď fakt sluší,“ zasnil se Irving.

„Zpět k případu!“ napomenul ho poručík.

„Jasně, veliteli! Po té třetí vraždě byl skoro dva týdny pokoj. Lidi si dávali pozor, holky nechodily ven. Zdálo se, že už bude klid, že toho konečně nechal. A najednou další mrtvola! Objevili jsme ji až po pár dnech, byla zahrabaná na pískovišti. Byl to deštivý týden, takže si tam děcka nehráli a nevyhrabali ji dřív. Úplně stejně – sedmnáct, nahá, pořezaná, panna. Tentokrát nám nechal stopu, své DNA. Musela se s ním porvat, pod nehty jí zůstaly zbytky cizí tkáně. Bohužel se neshodovala s DNA podezřelých, přece nemůžeme otestovat všech deset tisíc chlapů v Kramazově! Nijak nám to nepomohlo.

Zatím poslední mrtvola byla nalezena dneska ráno,“ zamračil se Irving.

„Četl jsem o tom v novinách,“ přerušil ho Graham. „Úplně stejně jako ta předchozí, že?“

„Ano,“ přikývl Irving. „I když ne tak docela. Byla bruneta. Zmátlo nás to, mysleli jsme si, že jde o nějakou odchylku v jeho chování. Když nemohl najít žádnou blondýnu, spokojil se s brunetou. Pokaždé to byly blondýny,“ přistoupil ke složkám a z každé vytáhnul po fotce, na které se usmívaly mladé zlatovlasé dívky. Až na barvu vlasů a věk nesdílely podobné rysy. Jedna byla vysoká, druhá malá, další zase hubená, jiná kulatá, poslední nosila brýle. Fotografie je zachycovala nejčastěji v přítomnosti rodičů, přátel nebo spolužáků. Vypadaly šťastně, objímaly se, smáli a teď jsou mrtvé.

„Neříkal jste, že to byla bruneta?“ zarazil se Graham, prohlížel si na fotkách pět blondýnek.

„Přebarvila se,“ vysvětlil Irving „Jako spousta holek se bála, tak změnila barvu vlasů. Poznal to (netuším jak) nebo jí musel sledovat. Sérioví vrahové si vybírají své oběti podle vzorce, jsou pečliví, mají nějaký systém. Jenže tenhle ne. Hledali jsme hlubší souvislosti mezi zavražděnými, ale nic jsme nenašli. Možná ani neexistují, prostě jen zabijí blondýnky, když na ně v noci narazí.“

„Nenapadlo vás, že by pachatel mohl být i žena?“ zajímal se Graham zvědavě.

„To si opravdu nemyslím, pane,“ zakroutil hlavou Irving. Policisté s ním souhlasně přikyvovali. „Někdo je přenášel. Nezabil je na místě, kde jsme je pak našli. A když se podíváte na třetí oběť, vážila snad osmdesát kilo. Žádný drobeček to teda nebyl. Žena by takovou váhu neunesla. Kdyby použila dopravní prostředek, možná, ale našli bychom nějaké stopy.

„Co když pachatel není sám?“

„Ano, i to nás napadlo a vyloučit to nemůžeme,“ přiznal Irving. „Jenže proč by nějaká skupinka lidí zabíjela mladé holky? Jaký by měli důvod?“

„Jaká je příčina smrti?“ neodpověděl Graham na otázku.

„Udušení. Nejdřív je omráčí pomocí…“ otevřel jednu složku, našel příslušný papír a slabikoval: „Di-e-thy-le-ther, což se prý používalo jako anestetikum před pár lety při operacích,“ četl, „takže by mohl být doktor, jako Jack rozparovač,“ zasnil se opět. „Až na to, že řeže do obětí pouze povrchově. Všechny orgány měly pěkně na svých místech. Nakonec je uškrtí, aby ho asi nemohly identifikovat, až se probudí,“ pokrčil nevědoucně rameny.

„Nemyslím, že by to byl doktor,“ řekl Graham, „Diethylether, neboli éter, Fluothane, Enfluran a jiné anestetika seženete snadno na černém trhu. Éter se jako rozpouštědlo používá při výrobě kokainu a smíchaný s ethanolem je sám drogou,“ ohromil všechny svými znalostmi. „Neustále jste se zmiňoval o řezných ranách, které měly oběti po těle, i v novinách se o tom psalo,“ rychle změnil téma. „O co vlastně jde?“

„To je právě to nejzajímavější na tomhle případu. Ještě jsem nic podobného nezažil,“ podivil se upřímně Irving. „Ty zářezy jsou pár milimetrů hluboké, způsobené nějakým ostrým nožem nebo skalpelem. Nezdá se mi, že by jim tím chtěl nějak vysloveně ublížit, zranit je, spíš po nich jakoby kreslí,“ hledal slova, „chce je změnit, dodělat. Nejsou to žádné zběsilé řezy, co bývají u vražd v afektu, kdy pachatel šíleně bodá a řeže do své oběti dokud se neuklidní.

Tyhle značky mají nějaký význam, ale netušíme jaký. Jsou pokaždé téměř stejné, na stejných místech, přesto se liší v detailech, jakoby je upravoval. Snažili jsme se je rozluštit, ale nepodařilo se nám to. Zkoušeli jsme různé klíče a vycházely nám vždy nesmysly. Nejde pravděpodobně o klasickou šifru, znamenat ale něco musí, jinak by to nedělal.

Ovšem je možné, že ty klikyháky znamenají něco jen pro něj. Jestliže trpí nějakým druhem psychózy, pak se třeba ani neuvědomuje, co dělá. Třeba mu to přikazuje nějaký hlas v hlavě.

Po čtvrté vraždě jsme poslali materiály dál k expertíze. Nakonec nám odpověděl Úřad vnitřní bezpečnosti hlavního města, že nám pošlou odborníka,“ pohlédl tázavě na mladého kluka rozvaleného před ním v pohovce.

„Vy asi nemáte tušení,“ zasmál se Graham, „jak úřad funguje, že? Slovo chaos dostatečně nevystihuje zmatek, jaký tam panuje. Přiznám se,“ pokrčil rameny, „že jsem se o vraždách dočetl až dnes ráno z novin. Předtím jsem o nich neslyšel, což je má chyba. Dostal jsem rozkaz jet sem a případ vyřešit. Více informací mi do této chvíle nikdo neposkytl,“ řekl. „Nemůžu vám příliš pomoct, dokud mi neukážete ty šifry nebo jak tomu říkáte.“

Irving okamžitě přiskočil ke složkám a vylovil několik detailních fotek těl zavražděných. Podal je Grahamovi, který při pohledu na ně okamžitě vyprsknul smíchy. Policisté si vyměnili nechápavé pohledy. Co je tu směšné?

„Vy jste vážně neschopní idioti,“ ušklíbl se Graham. „Copak nikdo z vás nikdy neviděl žádný zámek?“

Policisté mlčeli. Tvářili se nechápavě. Zámek?

„Vy jste přece magyka už potkal,“ oslovil poručíka Graham. „Neukázal vám nějaké to kouzlo, jak tomu říkáte? Nevíte, jak fungují?“

Poručík zakroutil hlavou. „Nemám tušení,“ připustil. „Kramazov je malý, daleko od hlavního města. Tady magykové nejsou, lidi tu žijí prostě, bez kouzel,“ omlouval se.

„Nějakého magyka tu očividně máte,“ povzdechl si Graham, když ho vyslechl. „A je to vrah.“

Mezi policisty to zašumělo. Cože? Vrahem je magyk? Zbláznil se?

„To není možné!“ vyslovil nahlas Irving. „Magykové jsou přece dobří, pomáhají lidem, chrání je. Neubližují jim!“ řekl jistě, ale v očích měl zmatek a nedůvěru.

Graham se rozchechtal. Smál se snad celou minutu, než se uklidnil a zalapal po dechu. „Vskutku,“ povzdechl si. Pobolívala ho bránice. „Jsou okamžiky, kdy je lepší žít ve lži,“ ušklíbl se tichounce.

Policisté zaraženě mlčeli. Tvářili se šokovaně. Bylo by přehnané tvrdit, že se jejich životní jistoty s tímto novým objevem rozpadly. Pravdou zůstává, že byly přinejmenším silně otřeseny. Už dětem ve školce se vyprávějí pohádky o hodných magycích, kteří zachránili princeznu svými schopnostmi a důvtipem přemohli zlého zlosyna (ve starších příbězích draka). Magyci jsou vždy ti hodní, vždy!

Graham vstal. „Ukážu vám, jak magykové dělají, ehm, kouzla,“ oznámil. Policisté se natlačili na sebe, aby nikomu jim neuteklo. Vzrušeně si mezi sebou šeptali. Poručík stál statečně v čele. Ani jeden z nich nikdy neviděl žádné kouzlo a Graham byl první magyk, se kterým se kdy setkali. O tom jednou budou vyprávět svým vnoučatům.

Graham si došel pro jeden z květináčů a položil ho na zem doprostřed místnosti. Z boční kapsy své bezedné tašky vytáhl dřevěnou krabičku. V ní měl schované balení školních tříd, které se používají na černou tabuli. Za hrobového ticha začal kleče psát kolem květináče zvláštní značky a obrazce.

„Vypadá to jako značky, co mají ty holky na sobě,“ všiml si Irving.

„Správně,“ pochválil ho Graham. „Říká se tomu Malachim, je to starodávné písmo. Nemá cenu vám vysvětlovat, jak ta řeč funguje, stejně byste to nepochopili. Ale princip je jednoduchý: popíšete, co chcete, aby se stalo. Tomu se říká zámek. Není to tak lehké, jak to zní,“ upozornil. „Naopak, je to poměrně složité, protože musíte sestavit přesnou definici. Ne vždy se to podaří a ne vždy se stane to, co jste očekávali.“

Když byl konečně hotový, zkontroloval raději ještě jednou celý zámek a pak se dotkl dlaní křídové stopy.

O čtyřicet let později vyprávěl jeden z přítomných policistů svému desetiletému vnukovi: Byl to opravdu jeden z nejpodivnějších zážitků v mém životě. Nejdřív jsme si mysleli, že to asi napsal špatně, protože se nic nedělo. Jenže pak se květina zachvěla, sama od sebe, nedotýkal se jí. Přísahal bych, že jsem zaslechl, jak zavrněla jako kočka. Najednou začala růst, až byla velká jako dospělý chlap. Pořád se tak podivně třásla. Pak se začala kroutit a listy se proplétaly mezi sebou. Povím ti, že jsem měl docela strach. Jenže to nejhorší teprve přišlo. Ta kytka se převrhla z květináče, a tak divně se vrtěla po podlaze. Teprve teď jsem poznal, v co se mění. Byl z ní obrovský lev. Místo očí dva ohnivě rudé květy, místo zubů a drápů trny a kořeny jako hříva. To zvíře či ta květina, kdo ví, co to vlastně bylo, se s hrozným řevem odrazila a skočila na nás. Jenže dřív, než se stačila zakousnout do poručíka, který stál nejblíž, rozpadla se zase v obyčejné listy té květiny, co byla předtím.

Malý klouček naslouchal bez dechu dědovu vyprávění.

„Problém zámku spočívá v tom,“ vysvětloval Graham strachy ztuhlým policistům, „že pokud je porušíte, kouzlo, jak tomu říkáte, zmizí. Pokud magyk není schopen nakreslit zámek, je bezbranný.“

Policisté na něj nevěřícně hleděli. Ne proto, že by mu nevěřili, ale stále byli tak vyděšení, že jeho slova vlastně ani nedokázali pochopit. Pozorovali, jak stírá zbytek křídy ze zašlapaného koberce a odnáší květináč zpět k oknu.

„To bylo úžasné!“ vykřikl jako první Irving.

„Je to jednoduché,“ pokrčil Graham rameny s falešnou skromností. „Zvládnul by to každý blbec, třeba i vy.“

„Opravdu?“ užasl Irving, aniž by si všiml, že byl nazván blbcem. „Naučíte mě to?“„Ne,“ odsekl Graham. „Měl bych z toho problémy. Jestli chcete být magykem, přihlaste se na školu. Třeba vás přijmou,“ odvětil suše.

„Otázkou je,“ ozval se jeden z policistů, který zatím do té doby mlčel, „co chtěl pachatel dělat s těmi holkami za kouzlo.“

„To vám nepovím, dokud neuvidím tělo a výslednou kombinaci zámků.“

„Máme jen to poslední,“ polekal se poručík. „Bude stačit? Ty předchozí si už vyzvedli rodiče, aby je mohli pohřbít.“

„Snad ano.“

Zavedli Grahama do pitevny, která se nacházela v suterénu pod stanicí. Bylo tam chladno a celou místnost naplňoval pach dezinfekce mnohem silnější, než používají v nemocnicích. Tělo vytáhli z chladicího boxu, kde leželo zabalené do igelitu.

Dívka byla bílá a studená jako každá mrtvola. Červené zámky měla na dlaních, chodidlech, uprostřed těla, mezi prsy, a když jí Graham otočil, tak i na zádech ve stejné výšce. Protože ještě žila, když jí vrah vyřezával zámky, stihly se vytvořit strupy a tkáň se začala částečně hojit. Za normálních okolností by jí během pár měsíců zbyly už jen jizvy na kůži. Jak dlouho by zůstaly na duši?

Ale on jí žít nenechal. Stopy na krku dokazovaly vrahův silný stisk.

Přítomní policisté, ne všichni se mohli zúčastnit této podívané, přihlíželi tiše deset minut, jak Graham zkoumá zámky, chodí dokola kolem těla a zamyšleně se mračí.

„Víte, co za kouzlo se snažil provést?“ zeptal se poručík.

„Ano,“ přikývl tiše Graham. „Samozřejmě, že to vím,“ dodal nepřítomně.