Setkání

Viděl jsem jednu ženu, měla černé silné punčochy, černou sukni, černou lehkou bundu, černé plandající kožené boty nad kotníky a béžovou šálu. Byla sama a nakupovala. Měla hodně času, ale já nevím na co. Nevěděla, co si má koupit. Měla černé vlasy a hluboké oči, musel jsem se na ní pořád dívat. Nevím, co na ní bylo tak zvláštní, tak výjimečné. Ale vím, že v tu chvíli jsem tam byl s ní. A kdybych o ní věděl víc, co by se změnilo? Byla tak tajemná, protože jsem o ní nic nevěděl? Byla krásná? Proč jsem jí nemohl nikam zařadit. Jako bych ji potkal v noci a ona jen tak stála a nečekala na nic, ptal bych se sám sebe, na co nečeká. Byla nerozhodná a vím, že by se usmála, kdyby mohla. Ale nevšimla si mě, možná. Stál jsem tam minutu a byla to hodina. Bylo to jako v černobílém filmu. Až na to, že tohle byla skutečnost a ten příběh psala ona. Vkládala otázky do mé hlavy, abych se na ně snažil najít odpověď. Mně by přitom stačilo, kdyby by mi řekla, co je to za pocit. Jako když stojíš na staré ztrouchnivělé podlaze a víš, že se nepropadneš. Ale stejně jsem měl strach, že mě něco strhne sebou. V tu chvíli mi to bylo jedno. Věčná chvíle, kde všechny rovnice ztrácely smysl. Já se otočil a odešel.